Nečas si nevidí do úst

Vášnivé debaty okolo Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na krátký čas poněkud utichly. Na jak dlouho? Uvidíme. Zřejmě do té doby, než bude opět odvolán jeho ředitel a nahrazen ředitelem novým, který bude ideologicky lépe splňovat představy té či oné nátlakové skupiny.

Rád bych se v krátkém ohlédnutí pozastavil zejména nad argumenty odpůrců jednotlivých členů rady. Premiér Petr Nečas či mediální analytik Petr Žantovský se ve své kritice shodují zejména v tom, že nově jmenovaní členové rady jsou příliš spojeni s minulým režimem a nebudou proto dělat svou práci objektivně. Podíváme-li se na ta jména konkrétně, trnem v oku jsou zejména chartisté Petruška Šustrová a Petr Pithart.

První zmíněná členka rady je pravicově smýšlející publicistkou a bývalou disidentkou. Jak sama přiznala v nedávném televizním rozhovoru, od roku 1989 nikdy nevolila levicovou stranu. Tak co tedy odpůrcům vadí? Prý její někdejší angažmá v Hnutí revoluční mládeže. Šustrové je vytýkáno, že zmíněná organizace sloužila jako útočiště levicových radikálů. To, že byla Šustrová za své tehdejší politické angažmá dva roky vězněna, už její odpůrci nepřipomínají. Považují tedy Nečas a Žantovský za jedinou legitimní opozici proti normalizaci pouze pravicové subjekty? Z jejich argumentů to tak vypadá.

Petra Pitharta, bývalého předsedu vlády, můžeme opět zařadit spíše na pravý střed. Zde pro změnu odpůrcům vadí jeho někdejší členství v KSČ. Vzpomeňme si však, kolik současných veřejných osobností v KSČ kdysi figurovalo. A teď už nejde jen o Pitharta, který vstoupil až v 60. letech. Takový Pavel Kohout či Milan Kundera byli v KSČ aktivní v těch nejtužších časech totality. Budeme proto demonstrativně pálit jejich knihy? Žantovský přímo dodává, že je to podobné, kdyby dobu nacismu hodnotil bývalý člen NSDAP. Ano, tato paralela sice často vyřazuje protivníka z debaty, ale já nechci být zbytečně politicky korektní. Říkám tedy – proč ne? Když vezmeme v potaz dobový kontext, obyčejný člověk si členstvím v NSDAP mohl často i zachránit život. Nehledě na množství přidružených organizací mládežnického či odborářského charakteru, jejichž bojkotem byste si zadělali na dost zásadní problém. Otázkou tedy není nějaké členství či nečlenství – otázkou je, jak člověk zvládl kompromis mezi pohodlností a vlastním etickým přesvědčením a do jaké míry dokázal reflektovat své chyby a poučit se z nich. Stejně jako na základě své zkušenosti plasticky zhodnotit dobu minulou.

Šustrová ani Pithart nikoho nepopravovali, neposílali do gulagu ani nenaháněli do uranových dolů. Pokud někdo tvrdí, že kdyby se dostali k moci (o kterou v té době ani jeden z nich nijak zvlášť neusiloval), chovali by se stejně jako Gottwald, je zřejmě naprostý historicko-politologický ignorant. Podíváme-li se na charakter Hnutí revoluční mládeže, a zejména pak Charty 77, už ze své podstaty nemohlo jít o organizace požadující uchopení moci.

Pokud tedy Nečasovi tak vadí disidentská minulost Šustrové či Pithartovo členství v KSČ v době, kdy procházela obrodným procesem, ať ukáže, v čem přispěl k pádu minulého režimu on sám! Vzhledem k jeho členství v Socialistickém svazu mládeže by toho zřejmě byl ukázal jen velmi málo.
Současný diskurs vidí řadu historických událostí z dob minulých velice černobíle. Neváhá jednoznačně dělit na dobro a zlo. Ale jak může Petr Nečas vědět, že v tom příštím režimu to nebude právě jeho ODS, o které se naše děti budou učit, že byla hlavním viníkem zmaření listopadových nadějí, rozpadem občanské společnosti a politické kultury a v 90. letech nakonec i nastavila prostředí tunelování a korupce, z něhož se postupně stala norma?

ÚSTR potřebuje někoho, kdo zhodnotí dobu vlády jedné strany plasticky. Je třeba rozlišovat mezi 50. lety, pražským jarem i různými fázemi normalizace. Nikoli obalit 40 let bolševismu ostnatým drátem a šoupnout je do (mimo jiné dnes už dost problematické) škatulky totalitarismu. A tohoto úkolu se může zhostit jak bývalý disident, tak právě i člověk, který mocenský charakter minulého režimu mohl poznat z obou stran. Takový člověk je schopen plastického hodnocení minulého režimu rozhodně lépe, než různí Václavové Klausové, kteří proti němu bojovali ježděním na chalupy.

Pakliže v současné polarizované společnosti nenajdeme shodu na tom, kdo by měl takovou úlohu dělat – a zatím to skutečně vypadá, že nenajdeme - přikloním se k názoru Petra Uhla. Zrušit.