Pohřbívání svobody slova

 

 

S dlouhodobým zděšením sleduji trendy na současné levici. Přestože mezi levicové hodnoty patřila už od dob francouzského konventu svoboda slova, v současné době se ozývá právě z levicových kruhů silné volání po jejím omezení.  Často i v bezvýznamných záležitostech.

 

I fašista má právo na humor

Uvedu dva příklady, v nichž tento trend popíšu. Pomiňme nyní běžnou praxi, kdy jsou na facebooku nahlašovány a mazány stránky s černým humorem či náboženskými anekdotami a zaměřme se na kauzy mediálně známější. Tou první je samozřejmě případ časopisu Charlie Hebdo. Tento ostře satirický plátek se stal po teroristickém útoku na jeho redakci symbolem solidarity. Obsah časopisu byl i přes svou politickou nekorektnost vyzdvihován jako ikona západních hodnot. Přitom vtipy, které publikuje, jsou rasistické, sexistické i homofobní (karikování mrtvého dětského uprchlíka už bylo silné kafe i pro kované liberály). Jak je to možné?

 

O pár měsíců později se na fotbalovém stadionu objevil v rukou jabloneckých fanoušků transparent, který zobrazoval karikaturu prasete s koránem, které je vykopáváno z území Evropy. Obrázek srovnatelný s tvorbou Charlie Hebdo, přesto se případem začala zabývat policie. Jsem přesvědčen, že mnozí z těch, kteří se fotili s tričkem „je suis Charlie“ v tomto případě volali po přísném potrestání autorů transparentu. Co je zde evidentní, je záměr – zjevně protiuprchlických – fanoušků, kteří  po činu argumentovali právě karikaturami výše zmíněného pařížského časopisu. Zcela průhledně přišli dle mého názoru s provokací, protože předem věděli, že spravedlnost uplatní dvojí metr. Ano, soud v těchto případech zkoumá, zda byla motivace vtipu rasistická, či nikoli. To ale znamená, že stejný čin je hodnocen odlišně pouze na základě toho, kdo jej koná. Není to absurdní? Dalo by se argumentovat, že srovnávat právní rámec dvou odlišných zemí jemimo mísu, zkusme si však představit, že by stejný transparent odhalil David Černý kdesi v pražské galerii. Vznikla by podobná morální panika?

 

Druhým případem je návrh radního ČT Zdeňka Šarapatky na zrušení diskusního pořadu Máte slovo. Není to kontraproduktivní? Pokud chceme před veřejností vyvrátit stereotypy xenofobů, měli bychom mít možnost na ně reagovat. Ale jak, když zrušíme jediný veřejnoprávní pořad, kde tyto názory zaznívají? Padají argumenty, že pořad šíří xenofobii, přitom opak je pravdou. Jistě, v obecné rovině jde o hromosvod té nejhrubější lidové frustrace. Když ale zhodnotíme moderátorskou roli Michaely Jílkové, vidíme, že vždy dbá na to, aby hosté nepaušalizovali, mluvili o svých oponentech s úctou a drželi se určitých mantinelů civilizované diskuse. Jakmile se host projevuje rasisticky, Jílková jej ihned rázně přerušuje. Toto pravidlo veřejnoprávního média je dodrženo, proto mi přijde Šarapatkova snaha absurdní. Zrušíme-li Máte slovo, přijdeme o prostor, v němž můžeme nejlépe pochopit a rozklíčovat strachy a frustrace velké části české společnosti.

 

Podstata humoru

Vraťme se ale k otázce (ne)postihování nekorektního humoru. Je správné dělat si legraci z menšin? A co je vlastně Charlie Hebdo? Symbol západních hodnot nebo xenofobní plátek? Jsem přesvědčen, že pro toho, kdo si váží svobody, jsou podobné úvahy nelogické. Humor jako takový je přece vždy poněkud nekorektní a vtipy, které se trefují do určité menšiny, patří k nejoblíbenějším. Pokud bychom měli něco zakazovat či žalovat, kam až zajdeme? Vyřadíme z knihkupectví veškeré sbírky židovských anekdot? Budeme veřejně cenzurovat vtipy utahující si z národních stereotypů, protože mohou vést k rasismu? A co teprve proslulé kameňáky o Somálcích, to už je přece rasismus jako řemen! Menšinou, která je oblíbeným tématem anekdot, jsou samozřejmě i policisté či blondýny. Budeme propagátory těchto anekdot pronásledovat?

 

Problém je, že to, co rozesměje jednoho, urazí druhého. Nejschůdnější řešení? Nezbývá, než tolerance. Pokud jsem vozíčkář a vtipy o handicapovaných mě uráží, tak je nebudu číst. Mám samozřejmě také možnost podat na jejich autory či šiřitele trestní oznámení, přišlo by mi však krajně nevhodné diktovat někomu, čemu se smí a nesmí smát. Připouštím, že v určitém kontextu může být pokus o vtip již za hranou – jeho protagonistu však musí odsoudit společnost, a to morální formou, nikoli úředník jménem establishmentu!

 

Dvousečná zbraň

Největší nebezpečí však vidím v tom, že zakazování „nekorektních“ názorů je obušek zejména proti levici. Deset let není taková dlouhá doba, abychom zapomněli na soud s Komunistickým svazem mládeže, který se „provinil“ zpochybňováním soukromého vlastnictví. Přitom taková „propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů“ může být politicky angažovaným žalobcem bez problémů použita proti anarchistům i trockistům. Anekdota utahující si z politiků může být zase lehce pochopena jako „podněcování nenávisti vůči skupině osob“. Přitažené za vlasy? Vůbec ne. Pro příklad nemusíme chodit daleko – rozsáhlá kampaň proti radikální levici nazvaná operace Fénix již běží a důvodem k zabavení serverů, zatýkání a výslechům byla mnohdy jen propagace nepohodlných názorů prostřednictvím webových stránek.

 

Co s tím?

I přes zdánlivě nevyhnutelnou fašizaci společnosti jsem přesvědčen, že boj s hnědnutím společnosti lze řešit (a musí se řešit) bez omezování svobody slova. Levice musí být připravena vyjádřit zásadní nesouhlas s názory, jejichž realizace by vedla k opakování dvacátého století. Příznivce totalitarismů všech barev je třeba vytlačit na okraj politického spektra. Ostrakizace však neznamená zákaz. Tito lidé by zároveň měli mít nezpochybnitelné právo své názory veřejně přezentovat – jakkoli by byly zcestné.

 

Zároveň nesmíme provokatérům polykat návnadu i s navijákem, pokud je cílem vtipu dokázat absenci svobody slova. Cenzurování humoru patří kamsi do rakouské monarchie, dnes naopak mnohem častěji podnítí veřejný odpor proti cenzorům. A v tom by byla taktika levice zcela kontraproduktivní.