Všichni stojíme na červené

Za chvíli v radiu ohlásí pátou ranní hodinu. Před pár minutami jsem vylezl z vyhřáté postele a se zalepenýma očima se motal po bytě za ranními nezbytnostmi.

Teď už sedím v autě. Ještě trochu v mrákotách dorážím k prvnímu semaforu na náměstí Svobody. Červená. Zastavím a čekám. Žádní chodci, auta, nikde nikdo, jen zahřívající se motor auta brblá do ranní tmy.

Zelená. Auto vypustí obláček kouře jako po prvním ranním šluku a odpotácí se o pár set metrů dále k semaforu před Ulrichovým náměstím. Červená. Stojím. Zas nikde nikdo, jen na druhém konci náměstí jakási tmavá postava spěchá z práce či do práce, co jiného by zde normální člověk v tento čas podnikal.

Zelená. Auto již trochu rozhýbalo klouby, tak důstojně překlusá na druhou stranu náměstí k semaforu u Cross Café. Neptejte se, jaká barva svítí. Stojím. Opět nikde nikdo. Postava, kterou jsem pozoroval při předchozí zastávce, mne míjí a mizí ve tmě. Na dalším semaforu v dohledu mezitím zelenou nahradila červená.

Můj semafor mne výsměšně pouští dál, abych si mohl postát o pár metrů dále na křižovatce se Střeleckou, kde jako pozdvižený ukazovák panuje červená. Tady nemohu říci nikde nikdo. Naproti stojí dvě auta. Nalevo stojí jedno. Jedno auto projede křižovatkou. Ostatní stojí a čekají. Čumíme po sobě a hypnotizujeme semafor, aby nás pustil dále. Konečně zelená.

Nyní pár vteřin stresu. Mám šlápnout na plyn a snažit se stihnout zelenou u Avionu? Nebo se jen tak zlehounka odvalit k dalšímu semaforu, protože červené stejně neuniknu a akcelerace by jen zbytečně propálila pár kapek benzínu více? Nebudu Vás napínat. Červená. Opět žádné jiné auto, které by potřebovalo uvolnit cestu, žádný chodec čekající na možnost překonat ranní opuštěnou ulici za fanfáry zelené na semaforu. Jen jakási postarší dáma na zastávce vyhlíží první ranní trolejbus.

Konečně blikne zelená. Nastává ranní euforie. Již žádný další buzerantský semafor nepřekáží. Na kruháku u Auparku dám přednost autu přijíždějícímu zleva a dále bez zdržení pokračuji do cíle.

Zde by horor mé ranní cesty mohl skončit.
Jenže podobný příběh prožívám každý den nejen silnici. Kam se podívám, všude červená.
.
A stejně jako při strastiplné pouti Gočárovou třídou se mi chce řvát: „Vypněte ty semafory!“

Naše životy, naše práce jsou spoutány tisíci příkazů a zákazů. Všichni stojíme na červené. Životy utíkají a krční tepny nám sešlapuje státní bota.

Před pár dny mi jakýsi podnikatel řekl: „Máme spoustu nápadů, co bychom mohli udělat. Lidé to chtějí. Když ale zjistíme, kolik povolení potřebujeme, co všechno po nás úřady chtějí, tak se na to vykašleme.“
Před pár lety se kdosi vzepřel šikaně stavebního úřadu a zažaloval ho. Neuspěl. Ale po jednání si jej postarší soudce vzal stranou, a protože asi sám nemohl rozsudek strávit, řekl mu. „Já vám rozumím. Taková hloupost a trvá to roky. Když jsme na konci minulého tisíciletí schvalovali tepelnou elektrárnu, zabralo to půl roku.“ „Kam to právo směřuje?“, zakroutil hlavou, odkulhal ze soudní síně a nejspíš s úlevou pomyslel na blížící se důchod.

Neprovází vás podobné zážitky den co den?

Neunavuje už vás všemožné kňourání v novinách? Lidé nemají šanci sehnat byt. Firmy nemohou najít zaměstnance. Ovocnáři zaorávají sady. Výrobu elektřiny chceme řešit pomocí nestabilních zdrojů. Když je jí zrovna moc, zapneme mařiče elektřiny. Nefunguje to, nefunguje tamto.

Ocitli jsme se v blázinci?

Kdo způsobil opuštění zdravého rozumu, možná se zeptáte? Proč nám stát kecá do všeho, i do toho, kde po něm před třiceti lety nebylo ani vidu ani slechu (děly se snad nějaké hrůzy, které by zásahy do našich životů vyžadovaly)? Proč se necháme stále buzerovat červenými semafory?

Odpověď je jednoduchá. Způsobili jsme si to my sami. Naším pochroumaným myšlením. Představou, že se o nás musí někdo postarat a řešit náš život za nás. Neochotou vzít svůj osud do vlastních rukou. Vždy se najde někdo, kdo si myslí, že ví lépe než vy sami, co je pro vás dobré.
Jen naše hloupost má za následek, že si pořád za své vůdce volíme tyto obchodníky s deštěm.

Pokud si myslíte, že nahradíte jednoho „pečovatele“ jiným a lepším, pak se jen dále budete propadat do bažiny a není vám pomoci.
Existuje ale potencionální zachránce.
Je to někdo, kdo řekne: „Vypínám semafory, postarejte se o sebe sami.“