...křik divokých husí...

Dneska dopoledne jsem vyšla před dům. Nadechla jsem se - a najednou to tu bylo. Každý rok se to opakuje zas a zas a pořád stejně silně. Je to ta chvíle, kdy opadnou mrazy, v závanu větru je cítit téměř neznatelné teplo, vzduch je úžasně čistý a osvěžující a voní mokrou hlínou.
V takový den mám pocit, že vidím barevněji. Obloha je vyšší, stromy stromovatější a já mám neskutečnou chuť roztáhnout křídla a vyrazit tam někam k linii obzoru a jen tak se nechat unášet tím opojným vzduchem a nasávat svět celým tělem.
Jako malá jsem čítávala knížky od Jaroslava Foglara pamatuji se, jak jsem s úžasem četla odstaveček kde se psalo že: (nemohu citovat doslova) Vítr přinášel příslib jara, vzduch voněl dálkami a křik divokých husí táhnul mladé chlapce tam někam daleko za městské hradby...
Ten popis mě tenkrát uchvátil tím, jak přesně vystihl moje pocity.
Dneska už vím, že to je v mém mozku a podvědomí dávno ukrytá památka na doby, kdy naši předkové migrovali a následovali stáda zvěře na jejich opakujících se poutích. Je to zapomenutý spínač, který celá tisíciletí stále věrně připomíná, že: UŽ JE ČAS...
A já ten pocit miluji. Je to úžasné vědomí, že pořád něco krásného a nevysvětliteně kouzelného začíná.
A protože je letos na konec zimy ještě brzy - tak mám jistotu, že mě tenhle závan čarovných dálek čeká do jara ještě nejméně jednou :-)