Globální oteplování vrací Zemi do normálního stavu

Všichni z médií víme, že se dějí podivné věci s počasím. Údajně probíhá globální oteplování a za všechno může skleníkový efekt. Co je však nejdůležitější, snaží se nás přesvědčit, že skleníkový efekt je zlo, jemuž je nutné předejít.

Abychom pochopili, co skleníkový efekt znamená, musíme nejprve pochopit, jak fungují zdroje tepla a světla na naší planetě. Nejdůležitějším zdrojem světla a tepla na Zemi je naše hvězda – Slunce. Na druhém místě tu máme geotermální aktivitu samotné planety. Třetí v pořadí je radioaktivní rozpad izotopů a spalování uhlovodíků.

Bez skleníkového efektu není života

Zde je třeba poznamenat, že život na Zemi v minulosti byl a v budoucnosti zase bude možný pouze díky skleníkovému efektu. Průměrná teplota na zemském povrchu je 15 ° až 17 ° C. Nejvyšší teplota za celou historii pozorování počasí na naší planetě byla naměřena v roce 2005 v poušti Lut v Íránu a dosáhla plus 70,7 ° C. Nejnižší teplota zaznamenaná na Zemi byla v oblasti základny Vostok v Antarktidě a činila mínus 89,2 ° C.

Nebýt skleníkového efektu, povrch planety by se bezprostředně po západu slunce ochladil na teplotu kosmického prostoru, kde je mínus 270,425 ° C. To si pamatujme, protože je to důležité!

A nyní k podstatě skleníkového efektu. „Skleníkové plyny“ fungují podobně jako pokrývka a udržují v atmosféře teplo naší planety. A to jak teplo přicházející ze Slunce a odražené od povrchu Země, tak teplo vnitřního původu, a brání tak rychlému ochlazování planety. Právě skleníkový efekt vytváří podmínky pro rozvoj a prospívání života na Zemi.

Dosud je vše jasné a nikdo to nerozporuje. Ale jaké jsou ony „skleníkové plyny“, které způsobují skleníkový efekt?

Tady začíná to nejzajímavější. Z televizních obrazovek i z internetu nás straší nebezpečným zvyšováním hladiny CO2 a metanu v ovzduší. Přičemž příčinou zvýšených emisí CO2 a metanu je údajně lidská technogenní činnost, kterou je třeba dostat do udržitelných mezí.

Hlavní skleníkový plyn je vodní pára

Nehodlám tady podceňovat rozsah ekologických problémů a škod. Samozřejmě, ke znečištění dochází a toto znečištění má velmi negativní dopad na životní prostředí, ale v případě skleníkových plynů existuje jedno velké ALE. Při jejich výčtu mnoho lidí zapomíná na vodu. Přesněji na vodní páru. Podle geografických údajů je objem ledu a sněhu na zemi 25,8 milionů kubických kilometrů – vyjádřeno ve vodním ekvivalentu (to znamená, kolik vody dostaneme, pokud led roztaje). A teď si představme, že se veškerá tato voda vypaří. Kam se odpařováním dostane? Správně. Unikne do atmosféry.

Dnes je obsah páry v atmosféře 12 900 kubických kilometrů – opět vyjádřeno v ekvivalentu vysrážené vody. Atmosférický tlak máme okolo 1 kilogramu na centimetr čtvereční a celková hmotnost atmosféry je 5,1 x 10 na 18 kg. Pokud by se veškerá voda přítomná na povrchu země v podobě ledu a sněhu dostala do atmosféry (což se pochopitelně nestane), její hmotnost by se zvýšila na 3,09 x 10 na 19 kg, neboli 6,06 krát. Adekvátně tomu by se zvýšil také atmosférický tlak. Reálně se dá očekávat, že v důsledku globálního oteplení by se atmosférický tlak mohl zvýšit maximálně na dvojnásobek současného stavu.

A ještě jeden důležitý údaj: studie procesů absorpce a odrazu světla a tepla v atmosféře ukázaly, že hlavní skleníkový plyn je vodní pára. Úloha metanu a oxidu uhličitého je nesrovnatelně menší.

Přívětivě oteplená planeta Země

Pokud tedy budeme sledovat přibývání vody v atmosféře, dostaneme následující obrázek:

Protože molekula H₂O (voda) je lehčí než O₂ (kyslík) nebo N₂ (dusík), hlavní masa vody se dostane do horních vrstev atmosféry a pod ní prakticky zůstane stejný vzduch jako před tím. A nad tímto vzduchem se vytvoří jakási gigantická kupole z vodní páry.

Průměrná teplota na zemském povrchu se může zvýšit o 10 ° až 15 °. Avšak tady je třeba zdůraznit, že jde o průměrné hodnoty, tj. v oblastech blízkých pólům bude mnohem tepleji, než je tomu nyní, a v blízkosti rovníku bude možná chladněji. Vzhledem k vyšší kapacitě tepelné akumulace v atmosféře se vyrovnají roční a sezónní výkyvy, počasí se ustálí, postupně zmizí velké bouře a průměrné klima bude subtropické. To znamená, že na většině planety bude velmi příjemné počasí.

Vyšší vlhkost a větší atmosférický tlak lépe rozloží teplotu na povrchu. Nicméně nenastane nějaká parní lázeň, protože se zvýší pouze absolutní vlhkost (množství vody ve vzduchové kostce), kdežto relativní vlhkost se sníží (to znamená množství vody obsažené ve stejné vzduchové kostce v poměru k množství, které se do ní vejde při dané teplotě a tlaku). Vzhledem k vyššímu obsahu vodní páry se bude atmosféra sama ohřívat vlivem pohlcování infračerveného slunečního záření.

Současný život stojí na hraně

Nyní obraťme pozornost na piloty a horolezce. Čím výš vystoupají, tím hůře se jim dýchá. Přitom jsou vystaveni vysokým dávkám kosmického záření. Příčinou zhoršeného dýchání ovšem není nižší obsah kyslíku, který údajně klesá s nadmořskou výškou, jak se nám vědci snaží namluvit. Poměr plynných složek ve vzduchu je ve všech výškách konstantní. Ale mění se atmosférický tlak a s rostoucí nadmořskou výškou musí lidské tělo vyvíjet stále větší úsilí, aby dýcháním získalo potřebné množství kyslíku.

Je-li na hladině moře atmosférický tlak roven tlaku 760 milimetrů rtuťového sloupce (též Torrů), potom již v nadmořské výšce 5000 metrů nad mořem klesne na 405 milimetrů. Člověk začíná trpět bolestmi hlavy, ospalostí, nevolností a někdy i ztrátou vědomí. Tyto symptomy jsou charakteristické pro kyslíkový deficit, který je způsoben nízkým obsahem kyslíku ve vdechovaném vzduchu, srovnáme-li ho s obvyklým obsahem na úrovni moře. Jen proto vzniklo mylné přesvědčení, že s nadmořskou výškou obsah kyslíku ve vzduchu klesá. Je třeba znovu zdůraznit, že ve skutečnosti se pouze zmenšuje množství vdechovaného (plícemi vstřebaného) kyslíku v důsledku poklesu tlaku vzduchu, kdežto procento kyslíku vzhledem k ostatním plynům ve vzduchu zůstává neměnné.

Jak již asi mnozí pochopili, stačilo by, aby se atmosférický tlak snížil jen málo pod současnou úroveň, a lidský organismus nebude dostávat dostatek kyslíku pro normální život. A život podobný přežívání horolezců kdesi ve stanu na úpatí Everestu nebude dlouhý ani šťastný. Z toho je vidět, že současné podmínky na naší planetě mají mezní charakter, ale přesně v opačném smyslu, než rozkřikují ekologičtí aktivisté. Jinými slovy, úroveň skleníkového efektu je příliš nízká. Navíc malá mocnost atmosféry zvyšuje její propustnost pro sluneční i kosmické záření a zhoršují se tak klimatické podmínky na zemi (atmosférický tlak, teplota a její denní výkyvy), k tomu se zvyšuje riziko možné radioaktivní expozice a spálení sluncem, což jistě způsobí pokles imunity a epidemie různých infekcí.

S vyšším tlakem „bude líp“

Zvýšení atmosférického tlaku a obsahu vody v atmosféře při globálním oteplení bude mít naopak blahodárný účinek. Na povrch Země se dostane méně slunečního záření, což způsobí pokles výskytu onemocnění rakovinou i celkového oslabení organizmu. V důsledku většího rozptýlení světla bude delší den a měkčí osvětlení. Zvýšený atmosférický tlak zlepší vstřebávání kyslíku pokožkou i dýchacími orgány, bude se nám lehčeji dýchat a zlepší se i podmínky pro život rostlin, lidí a zvířat. Jako ilustrativní příklad lze uvést léčbu hypertenze v tlakové komoře (při tlaku 1 až 2 atm), protože se zvyšujícím tlakem roste rozpustnost plynů v krvi.

Je bezpodmínečně nutné pochopit, že tyto blahodárné možnosti se nám otevřou právě s přirozeným stupňováním skleníkového efektu v důsledku odpařování velkého množství vody. Emise metanu zvířaty a CO2 člověkem nehrají při takových objemech vody prakticky žádnou roli. Pro skleníkový efekt platí jednoduchý vztah: v důsledku nárůstu tepla v atmosféře se do ní odpařuje vlhkost a tato vodní pára v atmosféře způsobuje další zvýšení teploty, a ještě větší prosycení vzduchu vlhkostí. To je skleníkový efekt v jeho nejčistší podobě.

Ale není třeba se obávat, že tímto způsobem se veškerá voda na Zemi odpaří a naše planeta se začne podobat Venuši. Vůbec ne. Pokud nebudeme do celého procesu zasahovat, pak se příroda sama zreguluje. Možnost atmosféry pojmout vodní páru je velká, ale nikoliv nekonečná. Koneckonců ve svých geologických érách planeta Země již takovými procesy prošla a bez ledovců na pólech existovala milióny let. A život na ní rostl do těch nejobrovitějších rozměrů.

Se zvyšujícím se obsahem páry v atmosféře se zvyšuje atmosférický tlak, ale zvětšuje se také vnější rozměr a tloušťka atmosférického obalu, čímž narůstá i vnější plocha a přenos tepla do kosmického prostoru. A vodní pára, která ztratila tepelnou energii, kondenzuje a vrací se zpět na zem v podobě deště. Na konci celého procesu velice žádoucího globálního oteplování nastane rovnovážný bod, při němž se množství vlhkosti odpařené z povrchu planety bude rovnat množství vlhkosti vysrážené zpět na zemský povrch.

Táním ledovců k normálu

Pokud se tedy uvedená verze pohledu na vývoj skleníkového efektu uskuteční, pak bude globální oteplení návratem do normálního stavu. A ten bude dosažen cestou, při níž budeme svědky tání ledovců a úniku vody do atmosféry. Postupně tak roztaje a z velké části se také odpaří veškerý led a sníh ze všech hor, z Antarktidy, Grónska, Sibiře, Kanady a ze severního pólu, přičemž atmosférický tlak se oproti současnému stavu zvýší. Současně přestane působit tlak ledovců na tektonické desky a města jako Petrohrad, nebo Benátky a mnoho dalších vystoupí z vody.

S vysokou vlhkostí v atmosféře (samá sladká voda) nebudou na Zemi žádné suché oblasti. Na Sahaře znovu potečou řeky a bude možné tam provozovat zemědělskou výrobu. Problém se zavlažováním zmizí. Bude však třeba věnovat více pozornosti melioracím, aby se zabránilo zavodnění půdy.

Ukazuje se tedy, že globální oteplování s sebou ve výsledku přinese zvýšení obsahu vlhkosti v atmosféře, blahodárné zvýšení atmosférického tlaku a rovnoměrné podnebí. Nikoliv záplavy, ale vznik dalších území vhodných pro pohodlné bydlení a zemědělství, zvýšení rostlinné biomasy a zánik hrozby hladomoru, jakož i konec hrozby vysokého obsahu CO2 v ovzduší. A možná také zvýšení délky života z důvodu zlepšeného dýchání v souvislosti s vyšším atmosférickým tlakem. Dojde ovšem také ke snížení průniku kosmického záření na povrch země, což bude způsobeno dodatečným pláštěm z páry v atmosféře (jak je dobře známo, voda poskytuje dobrou ochranou proti radiaci).

Všechno tu už bylo

Můžeme pozorovat potvrzení funkce skleníkového efektu v nedávné minulosti? Ano, příkladů je spousta. Podívejte se na starověké sochy. Ukažte mi alespoň jednu sochu člověka oblečeného v kožichu, v holínkách, v kožešinové čepici, na sáních nebo na lyžích, pokud tedy vyloučíme ty novodobé.

Všechny starověké sochy zachycují lidi oblečené v lehkých tunikách a v sandálech, nebo na vozech. Tehdy rostly vinohrady v Karélii i na Bílém moři (u polárního kruhu), tamní Solovecký klášter byl znám mimo jiné dlouhou tradicí vinařství na kamenitých terasách, stejně jako klášterní zahrady na ostrově Valaam v Ladožském jezeru. Dosud existují mapy Sahary z roku 1795 a legendy afrických národů, které vyprávějí o rozkvetlých městech tam, kde se dnes rozkládá poušť.

Co znamená boj proti změnám klimatu?

Pokud jsou pravdivé konspirační teorie o spiknutí globalistů proti lidstvu, pak je současná úporná snaha nedopustit globální oteplování naprosto logická. Globální elity by patrně nejraději uvrhly svět do globální jaderné zimy.

A pokud jsou výše uvedené informace o budoucím oteplování a jeho důsledcích známy ve vyšších kruzích, potom nabývá hlubšího významu i jejich zájem o polární teritoria a šelfy, stejně jako o vzducholodě – v hustší atmosféře budou vzducholodě výhodnější než letadla. A současné války o získání nadvlády nad oblastmi dnešních pouští (například na Blízkém východě, v severní Africe, nebo ve střední Asii) nemají za cíl pouze nerosty a ropu, ale také osvojení území pro budoucí život. Vyhnat odtud místní obyvatele jako běžence do Evropy je pouze součást jednoho a téhož plánu.

Na závěr bude vhodné poznamenat, že výše uvedená analýza významu globálního oteplování je samozřejmě hypotéza, stejně jako všechny teorie o globálním oteplování a katastrofické scénáře nevratných globálních změn klimatu. Empiricky nelze ověřit žádnou z nich, protože tak hlubokými znalostmi vývoje klimatu naše vědecká zkušenost nedisponuje. Nicméně zde prezentovaná hypotéza má své vědecky podložené premisy a z nich dovozuje logický závěr. Což nelze říci o hrozbě kataklyzmatu z důvodu globálního oteplování a všech těch pseudovědeckých doporučení typu redukce uhlíkové stopy lidské činnosti či snižování emisí skleníkových plynů.

Všem současným vědcům, kteří se nechali různými granty zlanařit na alarmistická pojednání o změnách klimatu, by slušelo ono známé sokratovské rčení: Vím, že nic nevím.