Den sedmý - Laně

Čas plyne jako voda. Mám před sebou poslední chvíle tiché samoty.
Zítra přijedou mí čtyři chlapi. Manžel, syn a vnoučci. Snacha musí do práce,
obchůdek si žádá své.
Tolik se na ně těším. Půjdu jim naproti do osady, která je od naší chaloupky lesem tři kilometry.
Už je slyším, jak budou volat, až mě uvidí. ,,Babi !!!!" ,,Babička je tady."

Naposledy se jdu sama projít do lesa. Pod nohama mi tiše křupe sníh a já se instinktivně zastavím.
Pěšinkou jdou proti mně a zatím si mě nevšimly. Laně!
,,Stará vůdkyně" stáda, čtyři družky a dvě malé děti z loňska. Stojím a skoro ani nedýchám.Skupinka je ode mě vzdálená asi 15 metrů
a stále jdou ke mně.Srdce mi bije jako o závod. Najednou se laně zastaví a dívají se mým směrem.
Co se bude dít dál?
Pozorujeme se navzájem celkem dlouhou dobu.
Mám své zkušenosti s těmito plachými dámami. a vím, že dokáží nehybně stát i několik dlouhých minut.
Tentokrát také vydržely dlouho.
Vím, že poznaly, že tam nepatřím, ale neutíkají splašeně. Jen se otočí a klidně odchází zpátky odkud vyšly.
Počkám, dokud nezmizí úplně a já také vstupuji do ticha lesa.