Rozpažený dalek ženy

Snad se vám to také někdy stává. Připadal jsem si jako v docela jiné úrovni matrixu.

Jako bych měl možnost prostoupit blyštivou plochou zrcadla.

Prvého července po měsících příkoří, zmaru, v prostorách ne nepodobných temnotám hrobek to jest po působení v kobkách tolik vzdálených záři reflektorů účinkování v protipólu jevišť kamenného divadla nastalo cosi až příliš dlouho vzývaného.

Rychnov nad Kněžnou, docela na návrší u majetátu zámku, v jeho jízdárně, která již po tři století překvapuje mohutností obvodového zdiva, epochálně klenutými dřevěnými oblouky pod střechou i půlenými hlavicemi sloupů, které jsou pod nimi a vtiskuji krásu i tam, kde by se toho člověk zkrátka nenadál.

Právě zde nebo v zámeckém parku desítky kejkliřů v kostýmech z Prodané nevěsty navečer špacírovali chodníčky z drobných valounů.

Já však činil tak jako ve svém žití častokráte, vyvolil jsem si náměstí jako dlaň, kde v jeho horní části v osamocení dlela hlava osobnosti spjaté s tímto městečkem. Hleděl jsem jí nejprve do zátylku.

Teprve pohled z profilu upoutal mou pozornost na ostře vystupujícím nose z obličejové části i vysoké čelo s ustupujícím vlasovým porostem.

Pak můj pohled sklouzl dolů pod partie krku a právě zde bylo plastickými písmeny uvedeno Karel Poláček.

Vyděsil mě rok jeho úmrtí, společně s tím vytanula připomínka jednoho z největších válečných konfliktů všech dob.

Záhy jsem postřehl, že náměstíčko, na kterém jsem se ocitl, nese právě jeho jméno.

Musím uznat, že mi hluboké nádechy před západem slunce u zámku prvého července za tušení bytostí ze kdysi, v nepopiratelném éteru génia loci, za pocitu rozprostření mezi sedmnáctým a dvacátým stoletím, udělaly moc dobře na duši.