Deník Židovky

15.srpna 1939

Píše se rok 1939. Pro mě je to ale jen čistě kalendářová informace, protože vědomě plynoucí dny už ani
nevnímám. Někdy jen přemýšlím, jestli jsem už mrtvá nebo jestli stále žiju. Jediné co mi ještě dává
sílu v tomhle světě přežívat je naděje, že se již brzy zase dočkám dopisu od NĚJ. Často sice přemýšlím
proč jsem se zamilovala právě do člověka jako je on. Je to přeci německý voják, a to oni mohou za všechna ta příkoří, jimiž jsou Židé stíháni. Ve skrytu duše ale veřím, že on je jiný. A tak dál s nadějí čekám až přijde pošta. Třeba v ní objevím zase pár povzbudivých slov.
Hodinové ručičky poháním snad jen silou vůle, a i ta už je téměř nulová. Každý upadá do nečinné otupělosti.
Taky toho není mnoho co vlastně můžeme dělat. Po osmé hodině večerní už nesmíme vycházet z domu.
A vycházíme-li v dřívějších hodinách, musíme mít na viditelném místě Davidovu hvězdu. S ní si vždy připadám jako ocejchovaný kus dobytka. Hele Žid, ukažte si na něj! Jako bychom byli něčím nakaženi. Nesmíme do vinic, restaurací, biografů, divadel, nemůžeme navštívit koncert a nesmíme ani do většiny obchodů.
Pokud se potřebujeme tramvají dostat do jiné části města, je nám vyhrazen pouze poslední vagon.
Dále než za hranice města ale nemůžeme, další z mnoha zákazů namířených proti Židům. Nesmíme
být členy žádných spolků, naše děti nesmí navštěvovat školy.
Nejhorší ze všeho ale je, že Žide nesmějí uzavírat sňatky s jiným občany. Tohle mi navždy brání
trávit pozdeji snad lepší život s NÍM.

22.srpna 1939

Uběhl už týden od mého posledního zápisu. Dopisu jsem se dosud nedočkala. Stala se ale spousta jiných věcí.
Přišli němečtí vojáci. Zabavili nám většinu majetku. Teď nemáme skoro nic. Ani nemáme za co nakoupit jídlo.
Mladší děti od rána do večera křičí hlady a my jim nemáme co dát. Sami máme hlad, ale mnohem víc je nám
líto těch ubohých dítek.
Vojáci křičeli, nadávalí nám, ale my jsem jim příliš nerozuměli. Německy ještě moc neumím. Pochytila
jsem ale jeich sliby, že se vrátí. Oni přijdou znova a co bude pak netuším. Jen vím, že se mi už teď svírá
hrdlo strachy. Všichni mluví o koncentračních táborech. Nevím o co přesně jde, ale když jsem slyšela
jiné Židy o nich vyprávět, běhal mi mráz po zádech. Vážně mám strach...

30.srpna 1939

Dodrželi co slíbili. Vrátili se. Přišli a pak ty hrůzy snad ani nedokážu popsat. Maminku s tatínkem zastřelili hned. Dívala jsem se jak umírají. Všude byla spousta krve. Odevšad se ozýval křik a pláč. Ale nikdo proti těm hyenám nic nezmohl. Jen jsme nečinně přihlíželi a čekali co bude dál. Pak si k sobě vzali všechny děti. Mé sourozence. Bylo nás celkem šest a já z nich všech byla nejstarší. Děti křičely, plakaly a vztahovaly ke mně vychrtlé ručky. Nemohla jsem jim pomoci. Vojáci je postavili do řady a pečlivě si jedno podruhém prohlíželi. Tři z nich pak postrčili dopředu. Dva chlapečky a jednu dívenku. Ty tři děti měly světlé vlasy a modré oči. Jeden z vojáků, vypadal poněkud přístupněji než ti ostatní, mi řekl, že tyto děti umístí do něměckých rodin na převýchovu. Udělají z nich němce! Ptala jsem se na zbývající dva sourozence. Chlapce a dívku. Na tohle už mi ale voják neodpověděl, odvrátil se ode mě. Napjatě jsem čekala co bude dál. Co bude s dalšími dvěma dětmi?
Pokud jsem všechno předchozí považovala za největší hrůzu světa, pak tohle nedokážu ani popsat. Chlapce
postrčili ke mně a nechali být. Ale mou ubohou sestřičku odtáhli do vedlejší místnosti. Nahrnulo se tam
s ní celkem deset německých vojáků, jen dva zůstali s námi a hlídali nás. Za setrou a vojáky se zavřely dveře.
S hrůzou jsem čekala co bude dál. Pak se z místnosti ozval příšerný křik. Křik a pláč. A v zápětí smích
těch odporných němců, jejich smích, povzbuzování a steny. Sestra křičela, bolestí, strachem. Ale její hlas
hrozivě slábl. Až zmlkla úplně. Pak už se jen dál ozývaly hlasy těch prasat. Konečně vyšli. Rozběhla jsem se ke dveřím, abych svou ubohou setřičku ukryla v náručí. Ale chytili mě. Jen otevřenými dveřmi jsem zahlédla na posteli ležet bezvládné tělo. Jakoby tam ležel někdo cizí. Změnili mou sestru k nepoznání. Z veselé dívky byl uzlíček bolesti. Na každém kousku kůže jí zela podlitina. Šaty měla roztrhané a napůl svlečené.
A nedýchala.....I ona byla mrtvá.......

31.srpna 1939

Po tom všem si toho už moc nepamatuji. Jen, že mě a bratra naložili na korbu nákladního vozu. Bylo tam
už několik desítek dalších Židů. Někteří plakali, jiní jen nepřítomně civěli před sebe. Jeli jsme možná dlouho, a možná taky ne...ani nevím. Vím jen, že nás všechny jako dobytek vyhnali v Terezíně. Tak takhle tedy vypadá koncentrační tábor...
Bylo zde mnoho polorozpadlých budov. Kolem dokola ploty s ostnatým drátem. A na těch plotech visely desítky malých dětí a sledovaly nás smutnýma očima plnýma bolesti. Jeden po druhém jsem procházeli kontrolou.
Zabavovali nám všechny věci, které jsme si s sebou vzali. A pak nás posílali do dřevěných boud. Tady nás
konrolovali podle seznamu a oholili nám hlavy. A pak nás vyhodili ven. Tísnily se tady stovky lidí. Jen malá čast z nich se vtěsnala do budov. I tam byla zima. Ale většina z nás mrzla venku. V té tlačenici jsem ztratila bratra. Snažila jsem se ho najít. Ale v tom obrovském davu to bylo nemožné. Jen jsem si prohlížela zubožené Židy. A nemohla jsem jim pomoct. Věděla jsem, že na tom budu brzy stejně jako oni. Ze srdce se mi vytrácela i poslední naděje. Co chvíli dojel další náklaďák. Jeden za druhým. Jedním dováželi další Židy, a jiným je odváželi pryč. Nahnali stádo lidí dovnitř a vezli je bůhvíkam. Posadila jsem se a zády se opřela o zeď jedné z budov.
Byla mi zima a tak jsem kolena přitáhla těsně k tělu. A myslela jsem na svého milého....

neznámé datum

Nevím co je za den. Je mi to jedno. Jsem tu něklik dní a ještě jsem nic nejedla. Od některých Židů jsem se
dozvěděla, že odtud je převážejí do Osvětimi. Co se s námi stane tam nikdo nevěděl. Ale odvezou tam prý
každého. Tak jen čekám...
Konečně přijeli. Ve stádě dalších Židů jsem byla i já. Co je s bratrem stále nevím. Mám o něj strach, ale nevím co mám dělat. Tělo na tělo se mačkáme ve stísněném prostorou korby. Cesta jakoby byla nekonečná, i když sama nevím, jestli se vlastně přeji, abychom vůbec zastavili. Kdoví co mě čeká dál.
Dojeli jsme. Vypadalo to tu stejně chaoticky jako v Terezíně. Nahnali nás do jedné řady, jeden po druhém jsme zase předstupovali před německé vojáky. Přede mnou je ještě ale mnoho lidí, takže stále nevím co mě čeká.
Zastavila jsem jednoho vojáka. Ptala jsem se ho co s námi bude. Mohl mě za mou opovážlivost na místě
zastřelit. Ale odpověděl mi, že část z nás bude docházet na nucené práce, a ti ostatní budou ... popraveni ...

Došla jsem konečně na řadu. Měla jsem ale pocit, že se na mě snad ani nepodívali, jen poznali, že jsem žena.
Pak jeden z vojáků ukázal doleva. A tak jsem šla.... Tady čeká smrt. Nemusela jsem se ani ptát. Z výrazů ostatních to bylo dobře patrné. Zabijou mě... A tak tu čekám. A přeji si, aby pro mě přišli už brzy, abych to vše měla konečna za sebou.

Čekala jsem ještě asi dva dny. Pak přišli. Dva vojáci. Každý mě vzal za jednu paží. Museli mě napůl nést, protože slabostí jsem se už nemohla udržet na nohou. Nevím kam mě vedou...Ale ti, s kterými jsem mluvila, mluvili o plynové komoře. Třeba to nebude trest. Trest za to, že jsem se narodila jako ŽIDOVKA. Třeba to pro mě bude vysvobozením. A třeba život smrtí nekončí, ale začíná...