Obličeje

Chodim po ulici a dívám se,jak se na mě někteří pitvoří či vlídně usmívají.Je až absurdně pitomá ta lidská mimika.Jeden se mračí,druhý zas brečí a třetí se tomu jen směje.To je k nevíře,jak výkonné jsou ty naše svaly.Schválně kolikrát se za minutu dokážete zapitvořit.Jde to,viďte.Civíte na sebe do zrcadla jako na šaška v manéži až se rozdělíte na dvě osoby,kdy ta druhá se za břicho popadá z úšklebků té první.Je to jako program divadla ve kterém hostují mimové.Každou chvíli vidíte něco jiného....občas ani nevidíte,neboť můžete v imaginárním divadle usnout.
Ale když jdete po ulici je nemožné nevnímatobličeje jiných.Nemáte povinnost každého prozkoumat pod dohledem GPS,ale něco vás nutí se přece jenom podívat.Málokdy lidem nevidíme do tváře.Jedině,že byste se ocitli naproti emařského teenagera či jiných takových identit.Mnohdy vás jistě pobaví obličej toho či onoho,taky co by to bylo za svět,kdyby jsme byli všichni ztuhlí jako Rusové v zimě.Stále stejným výrazem přece nejde vyjádřit všechny pocity.Jedině,že byste měli bravurní okecávací schopnosti.
Takže šklebte se,co hrdlo ráčí!