Šatnařina

Řekněte pravdu, co si myslíte o práci v šatně? Že je to podřadná práce, kterou umí kde kdo? Že mám pravdu? Nechtěl bych vidět, co by se vám stalo, kdybych vás dostal do rukou. Ale, sakra, proč si to myslíte? Víte, jak se u toho člověk nadře? Víte, jak je to psychicky i fyzicky těžká práce? Dost. Přál bych vám si to někdy okusit.
Šatnáři musí chodit tak hodinu před začátkem představení, aby si stihli rozcvičit pohybové svaly, včetně svého mluvidla. Musíme si srovnat ramínka tak, abychom si i v nejvypjatějších okamžicích šatnaření byli jistí, že po dvojce následuje trojka. Musíme být také celou dobu stále ve střehu, abychom zvládli případně pozdravit známou osobnost, která okolo nás občas chodí do pódiového kotle. Musíme také už od první chvilky nasadit tak široký úsměv, abychom neustále vypadali, že nás ta práce hrozně baví. A to i s vědomím, že to nejhorší nás teprve čeká půl hodiny před představením.
V čase, kdy začnou chodit lidi, se musíme pekelně soustředit, abychom zvládli všechnu tu práci najednou. S naším širokým úsměvem musíme zvládnout přát nejen dobrý dny, ale někdy i večery, musíme zjišťovat kolik mají kousků a co je nejhorší, musíme neustále sdělovat kolik jeden kousek stojí. Stačilo by málo, jen zvednout hlavu o maximálně pět stupňů a trochu se rozhlédnout. Pokud nosí brýle tlusté jak víčko od skleněných jogurtů, které si právě zapomněli, možná bych to i pochopil. Jinak je to k nepochopení. Práce šatnáře však nedovoluje dát na sobě cokoliv znát. Musíme se jen ještě víc pousmát, což je někdy až nadlidský výkon, a příjemně sdělit cenu. Místo, aby poděkovali, začnou říkat, jaký jsme vydřiduši, i když tuto cenu neurčujeme samozřejmě my a začnou shánět požadované drobné. Pokud si myslíte, že šatnáři se můžou živit jen z dížek, šeredně se pletete. Pokud nám tam zůstane deset korun, jen kvůli tomu, že nějací lidé neumí dost dobře počítat. A my je na jejich omyly samozřejmě mockrát neupozorňujeme. V této práci se musí bojovat o každou korunu.
Když už se zdá že fronta do šatny končí, většinou bývá, že je tak v polovině. A ta druhá polovina lidí je vždy ještě více nervózní, neustále hází průpovídky, že nám to hrozně trvá a že to kvůli nám určitě nestihnou. Ještě aby nám to netrvalo, když určitě těsně před tím, než vstoupili do divadla si utrhli poutka ke věšení, abychom nevěděli, za co jejich drahé kožichy z tuleňů a fretek pověsit. Měli bychom dostávat opravdu více peněz, najít někdy, za co to pověsit, je někdy výkon, který by zasloužil zlatou medaili. Musíme se zase ale přiznat, že všichni si ty poutka netrhají před divadlem. Někdy jím je trháme schválně my. A to v situacích, kdy se přijde na představení podívat třeba ligový hráč týmu, kterému zrovna moc nefandíme. (Pane Kuko, snad se na nás nezlobíte.) A i to zvládneme za neustálého úsměvu.
Naprosto zpocení a vyčerpaní se dozvídáme, že představení začalo. Hned to jdeme oslavit vítězným pivkem a rozhovorem s kolegou šatnářem o naší těžké práci. Ani nenačneme pořádně téma, dostaneme se maximálně k tomu, jestli jsou lepší žluté nebo zelené lístečky, a už je tu přestávka. A také pro nás další práce. Několik lidí chce své kabáty za neustálého nadávání na představení, že už to není co dříve a že už sem nikdy nepůjdou. Vždy si myslí, že za to můžeme my, a tak nás vždy sežehnou takovým pohledem, že by i zpráskaný pes vypadal po tomto pohledu zpráskaněji. Dalších několik desítek lidí se nás ptá nejrůznějším způsobem, kde jsou tady záchody. Myslím si, že to dělají, aby nás naštvali stejně jako s poutky. Určitě se na tom někdy těsně před koncem první půle představení domluvili, protože jim přišlo, že nemáme co dělat. Jinak si to nedovedu představit, že jich tam přijde za námi klidně i dvacet.
Při vydávání kabátu po konci představení náš úsměv už není úsměvem ze začátku. Už je to tzv.“posledňozbytkovač“, který může na některé lidí dokonce působit i tak, že si u nás zapomenou šály a svetry, jen aby už byli pryč z té šatny. Aspoň pak práce rychleji utíká.
Vzpomněli byste si v historii na nějakého šatnáře, kterému se nelíbila jeho práce a tak se vzbouřil? Ne? Já také ne. To se ale musí změnit. Šatnáři všech zemí, spojme se! Tohle si nemusíme přece nechat líbit. Převezmeme vládu v zemi a všem ukážeme zač je toho loket. Stačí se jen nebát. Vždyť my na to máme.