Přivázaná lavička

Bylo to před třemi roky, když jsme se vydali do slovenského Ružomberoka na lyžák. Tehdy jsme měli každý po třinácti až čtrnácti letech. Z pět ráno byl sraz na Hlavním nádraží v Brně. To samo bylo zážitkem. Spící bezdomovci v leže, v sedě, ve stoje u odpadkového koše či na něm, na lavičkách, na kchličkách, na nástupištích i pod okýnky pro koupi jízdenek. V šest jsme odjížděli vlakem za mávání rodičů. Cesta byla kupodivu celkem svižná i pohodlná...

Lyžák skončil dřív než vůbec začal, jak se mi zdálo, ale plný zážitků jsme se vraceli na Ružomberovské nádraží. Byla příšerná kosa. Konečky prstů umrzaly i v rukavicích uzpůsobilé na mrazy pod 40 stupňů Celsia( tedy alespoň podle všech cedulek, které z nich trčely). Naskládali jsme své kufry a krosny na nástupiště a nedočkavě čekali na rychlík, který nás měl dopravit do sedmi hodin večer na Hlavní nádraží v Brně. Jenže nic nejelo. Kolej byla prázdná a vymetená. Čekali jsme asi tři čtvrtiny hodiny, když k nám přišel bledý profesor a pravil, že nám v Brně prodali zpáteční jízdenky na vlak, který vůbec neexistuje. Tudíž jsme si z posledních peněž, co nám zbyly, museli koupit nové jízdenky. Vlak, kterým jsme se mohli odstat do Brna, však jel až za hodinu a půl. Co dál? Byl mráz až praštil, a tak se celá třída vydala do blízké hypernovy. Tak se uskutečnila mí nezapomenutelná hádka s prodavačkou, že v mém papírovém sáčku jsou brambory a ne nějaký zemiaky. Vyhřátí jsme se pak zase vydali na prochladlé nádraží. Přijel vlak. Všichni jsme se nasoukali, ap oté nám bylo řečeno, že budeme muset dvakrát přesedat, ale ať se nebojíme, že se náš profesor bránící se před mrazem borovičkou o všechno postará. Ten po dvou zastávkách tvrdě usnul a nebyl k probrání. Ještě že byli k dispozici další dva kantoři.

Na okolní krajinu již padla tma, když jsme vystoupili na více než zapadlém nádraží. Ani by vás nenapadlo, že tudy jezí vlaky( jezdí vůbec?), protože koleje byly zarostlé půlmetrovou trávou. Po chvíli přijel poměrně dobře vypadající vlak. všichni jsme se k němu nahrnuli, jenže než stačil jedinný z nás nastoupit, vlak zase rozkmital své kolečka a odjel. Za ním se ve tmě rýsovaly obrysy jednovagonové lokálky.

,,Tak a jedem!" ozval se hlas profesorky.

Všichni jsme na sebe pohlédli a nevěděli, zda začít proklínat ČD nebo se začít smát( vždyť přece, nejlepší zážitky se stanou v ty nejpohudivější věci). Celá třída se narvala do jednoho vagonku( s lyžema a zavazadlama) a čekala, co se bude dít( jezdí to vůbec?). Nasoupil pán s vážným a pyšným výrazem( snad na svůj povoz) a pravil:

,,Tato lokomotiva pojede pouze v případě, že nebudu topit a svítit!"

Zezadu se ozvali výkřiky jako: ,,Šlápni na to, frajere!" nebo ,,Prej lokomotiva, ha ha..."

Celou nás doprovázely písně, které jsme se učily ve svém útlém věku( jako například Tři čuníci jdou nebo písničky od Svěráka s Uhlířem).

Pak jsme přesedli zase na české poměry kultivovaný vlak a dojeli jsme do Brna v jedenáct večer( z původních plánovaných sedmi).

***

Druhý příběh je zasazen do doby jarních prázdnin ve Villachu. Jeli jsme my, rodina, z Kranjské Gory ve Slovinsku, když se nám v Rakousku rozhořel motor. Zůstali jsme stát kdesi v kopci v horách a hlavně v zimě. Německy nikdo z nás neuměl, a tak jsem byl pověřen( neboť mám prý umět anglicky) zavolat na rakouské Žluté anděli. Jenže jsme vůbec nevěděl, jak se řeknou slova jako pojistka, povinné ručení a jiné ohavnosti. Nastěstí( náhodička jako vystřižená z filmu) kolem projel rakouský policista. něco na nás mluvil, pak pochopil, vzal ttovi telefon a půl hodin něco vyřizoval. Pak lámanou angličtinou vysvětlil, že pro nás prijede odtahovka z nejblišího města Villachu vzdáleného 12km. Stáli jsme v nebezpečné zatážce v prudkém kopci, a proto jsme museli opustit auto a vlést po nějaké horské cestičce a několik esítem metrů výše. Byla hrozná zima, ale doufali jsme, že to odtahovce tak dlouho trvat nebude, přeci je to jen 12 km. Čekali jsme dvě a půl hodiny a já nemohl zahnat ty myšlenky, že za takovou dobu jsme mohli projet snad celou republiku od východu na západ( nebo i obráceně samozřejmě). Žlutí nelidsky předražení andělé těšící se z někoho smůly( proč se nejmenují Ďáblové?) nás dovezli do Villachu, vyžádali si tučné peníze a byli tak ochotní( ach ti doří lidé...nebo andělé?), že nám i ukázali, kde je vlakové ndraží.

Koupili jsme si další tři drahé vstupenky( třeba je v ceně i poukázka do jídelního vagónu) a šli na nástupiště. Stáli tam dva krásné červeno-šedé vlaky( nebo to byly prezidentovy limuzíny?), jenže nebyly označeny. Jeden jel do Benátek, druhý do Vídně. Táta si byl jistý, že to bude ten, kde je nápis jídelní vůz a kde je volné coupé. Pro jistotu jsem se zeptal chlápka v kolejišti, terý právě přehazoval výhybku, zda jede opravdu do Vídně. Kdepak...

Tudíž jsme nastoupili do správného vlaku. Máma s tátou si sedli naprosti sobě do křesel v uličce, já vedle nich, ovšem na druhé straně vlaku. Naproti mně seděl pán mírně při těle s náznakem plešky a ač bych tomu nevěřil, jen z jeho pohledu mi bylo jsné, že je hodně bohatý a že se na mě dívá hodně z patra. Vedle něj seděla krásná dívka( s největší pravděpodobností jeho dcera- což nechápu). Popis nebudu uvádět, aby jste mi nezáviděli( ale šlo oprvdu jen o ten pohled na ni, jinak byla úplně stejná jako její otec- rozmazlená a bohatá.) Po mé levici pak seděla její matka, kterou jsem však neviděl, protože mi přišlo takové otočení hlavou velmi nevhodné( kdo ví, co by udělal ten rakušan naproti mně...).
Začala se roznášet káva v miniaturních hrnečcích, za kterou rakouská rodina vysolila kdo ví, kolik hodn euro. Táta řekl, že tohle teda ne, proč nemají větší hrnky za takovou cenu, a na protest vytáhl z batohu dvoulitrovou kofolu, rohlíky a eidam. Na svém koleně začal švýcarským nožíkem( aspoň jsme byli světoví) porcovat sýr a začal přidělovat. Když jsem začal žvýkat svůj vznešeně nazvaný ,,sandwich" a přímo z PET-láhve jsem se napil kofoly, kolem mě se začali ozývat podivné zvuky a slova. Dívka naproti mně se snažila skrýt smích a opovržení, zatímco otec Rakušan nás všechnypřejížděl smrtícím pohledem( jako by mu to tady snad patřilo). Pak začal něco říkal své manželce. Moje máma se naklonila a řekla:

,,Tomuhle jedinýmu jsem rozumněla, říkal, že tomusí být Ti češi, prtože žerou jaký rohlíky v alobalu."

Po třech zastávkách celá rodina vstala, já se nenápadně kochal krásou té dívky, a pak vystoupili. Tátovi se nějak začalo nelíbit jet zády proti směru a žádal, abych si s ním vyměnil stranu. Souhlasil jsem. Sedl jsem si naproti mámě, která usnula, a vedle dvou postarších italek, které před sebou měli rozložené mapy Vídně a podrobně ji studovali. Rozumněl jsem pouze ,,Si, si", nic víc. Pak se na mě jedna otočila a něco řekla a já ji odpověděl neutrální větou, která se hodí na každou otázku ,,Non si sa mai" ( člověk nidky neví). Nechápavě se na mě podívala, a pak odešla na krásné toalety.

Dojeli jsme, už za tmy, na liduprázné nádraží ve Vídni. Přesedli jsme na vlka, který jel přes Českou republiku do Varšavy, a pak dále do Moskvy. Tento vlak už hrál humoresku a sedladla byla mírně vypouklá. Bylo přetopeno. A okna nešly otevřít. Teprve český průvodčí nám řekl, že musíme v Břeclavi přestoupit, jinak bychom dojeli až do Varšavy( tak by byl pěkný výlet, no...). Vystoupili jsme a ucítili nepříjemný zápach močoviny a uviděli betonové lavičky přivázané k budově mohutnými řetězi. Zase jsme byli doma. Pak přijel ten vlak. a sestupná tendence pokračovala. Pronikavý pach močoviny byl cítit i v ,,coupé" a odpadkový koš pod okýnkem byl přeplněný.

Když jsme pak vystoupili na Hlavním nádraží, zjistili jsme, že všechny vchody( tudíž i východy) jsou v tuto noční hodinu již uzavřeny, a tak nezbývalo nic jiného než si lehnout vedle bezdomovců nebo přelézt zeď...