Den blbec

Znáte to. Víte, že musíte jít na úřad vyřídit nějaké důležité, neodkladné záležitosti. Doma jste ve shonu, taktak stíháte, ale „vždyť on ten autobus má vždycky zpoždění, nemám kam spěchat.“ Vyrazíte z domu, nikam nepospícháte, blížíte se k zastávce. Autobus stojí u cesty, vítá vás s otevřenou náručí, přidáte do kroku, běžíte. Už jste jen pár kroků od něj, na tváři se vám rozlije blažený, spokojený úsměv, všechno vám vychází. Tím to hasne. Ozve se nepříjemný, uši rvoucí zvuk, znamenající zavírání dveří. Sen se rozplývá až neobvykle rychle. „Proč zrovna já a proč dneska? Co jsem komu udělal?“

Pozoruji pomalu se vzdalující čísílko a cítím, jak mi na nos spadne protivná, ledová kapka. Vzhlédnu vzhůru. Další autobus by měl jet až za dvacet minut, k tomu tohle. Když obvykle začíná pršet, trvá déle, než začne opravdu lít. Dneska ne. Okamžitě se spustí strašlivý liják, za okamžik na mně není ani nit suchá. Dvacet minut už dávno uběhlo, autobus stále nikde, začnu nervózně chodit po prázdné zastávce sem a tam. Ozve se pronikavé Žbluňk! Cítím chladné kalhoty, zacákané od vody, kouknu se pod sebe. „Kaluž velká jak Atlantik tu předtím nebyla, jak jsem si ji mohl jenom nevšimnout?“ Konečně se zpoza zatáčky loudá modrobílá housenka, zastavuje u zastávky. Už mi nic nebrání v tom, abych nastoupil. Všechna místa jsou beznadějně obsazená, ale proti předchozím karambolům jde o ryzí maličkost. Chopím se tyče a užívám si klidnou cestu…

Takhle nějak začal den už asi každému z nás, nic se nedaří, všechno jde ztuha, ne-li vůbec, vše se děje jakoby naschvál, máte pocit, že vás nikdo nemá rád. Přitom jde jen o první půlhodinku venku. Ale ne každý ‚den blbec‘ je ve výsledném shrnutí opravdu blbcem, je třeba se na něj dívat s nadhledem…

Cesta byla opravdu tichá a ničím nerušená, až na neobvykle mnoho cestujících, kdy bylo dokonce složité si najít místo na stání. Konečně se autobus blíží k cílové zastávce. Vystoupím, autobus odjede, chystám se přejít vozovku. Přechod pro chodce je asi 100 metrů daleko, radši přejdu přímo. Jenže by to nebyl den blbec, kdyby se najednou na cestě nevyrojila spousta aut bez mezery k přejití. Po beznadějném čekání tedy podniknu výpravu k přechodu. Dojdu k němu a jako zázrakem je spousta aut tatam.

Jdu tedy vítězoslavně k budově úřadu, vcházím dovnitř, pojedu výtahem. Výtahem? Nepřekvapí mě ani cedulka ‚Mimo provoz‘, vydám se tedy mučednicky do pátého patra, do konkrétního oddělení. Zaraduji se, že mou záležitost vyřídí ve více dveřích, ale mé nadšení rázem opadne, když zjistím, že ke každým dveřím vede fronta nejméně o dvaceti lidech. Postavím se tedy k té nejbližší a čekám, nevnímám čas. Za nějaký čas vyjde ze dveří osoba, která stála přede mnou a za ní sympatická úřednice, která mi milým hlasem oznámí: „Promiňte, máme polední pauzu“ a zabouchne mi dveře přímo před nosem. Podívám se k ostatním přepážkám, všechny zavřené. Už pomalu začínám vidět rudě. Přestávka trvá 30 minut, pomalu dostávám hlad, v přízemí je naštěstí kantýna. Zajdu tam, najím se, vracím se spokojený s tím, že jdu dříve a logicky budu opět první. Ke svému zklamání zjišťuji, že milé paní úřednice poobědvaly dříve než já a přede dveřmi opět narostly fronty do závratných rozměrů. Zase se pokorně zařadím a čekám. Tentokrát se už na řadu dostanu, vyřídím vše potřebné, odejdu z kanceláře, seběhnu schody, vyjdu ven a po pár menších nehodách se dostanu domů spokojený, že už vše skončilo. Jenže…

Ano, den blbec je den blbec, míváme jej všichni, bohužel (nebo bohudík?) vícekrát za život, někdo ve větším, někdo v menším rozsahu. Jenže nebýt dnů blbců, neuvědomíme si, že není vše samozřejmé, není normální, aby vše vycházelo a začneme si běžných činností a úspěchů více vážit. Pouvažujme nad tímto ‚problémem‘ také z toho pohledu, jestli opravdu máme ten den blbec my.

Vzpomeňte si na toho řidiče, který není ochotný čekat na dobíhající. Ano, je to ‚nelidské hovado‘, břídil, zbabělec a zloduch, ale co když také zaspal, má v práci mnoho restů, a nemůže si dovolit přijít pozdě, bojí se o své místo, dělá jen svou práci. A přece si kvůli nějakému zoufalci, která ani neumí chodit na autobus včas, nenechá zkazit život.

Nebo ty byrokratky, které mají předepsanou povinnou polední pauzu v přesném čase. Pokud by ji nedodržely, nadřízení by nebyli dvakrát nadšeni a navíc už úřednicím z té dopolední práce třeba pěkně vyhládlo. Nenechají si přece kvůli nám zkazit zdraví hladem.

Situace, které nám přijdou jako nejhorší, kdy nás nikdo nemá rád, všichni jsou protivní psi, se stávají, jak už bylo zmíněno, neustále a všem. Je třeba se proto na ně dívat také z té druhé strany, z pohledu osoby, která nám přijde zákeřná a protivná. Třeba zrovna ona má svůj nejhorší den v životě. Taktéž se může stát, že se ze dne blbce vyklube den chytrák, nejlepší zážitek v životě, proto je třeba se na všechny situace, které nám život nastraží, dívat s nadhledem a optimismem, protože vždy může být ještě hůře, radujme se z toho, co máme. Hlavu vzhůru, čtenáři!