Malíčkov

Malíčkov

Kdesi za devatero horami a devatero řekami je jeden velký převeliký ostrov a ten se jmenuje Aporve. Toto území obývají lidičkové, kteří se dělí do toho čemu oni sami říkají národy.
Jedni z nejmenších si říkají malíčkové.
Jsou to lidé dobří, né příliš pilní, ale plní přesvědčení o své výjimečnosti.
Jejich stát vznikl na základě krásné legendy o tři sta letech úpění pod vládou mocného souseda ze země Palců.
Palcové jsou pro naše lidičky synonymem všeho zlého.
Chybou je, že nikoho z malíčků příliš nezajímá, jak to úpění vlastně vypadalo.
Jen pro pořádek to připomenu.
Bodrý a svému národu loajální, no prostě průměrný malíček celý rok svědomitě pracoval pro státní úřad království Palců. Psal a psal úřední akta a rok za rokem pomalu stoupal po kariérním žebříčku. Jednou či dvakrát do roka odložil klotové rukávy a oblékl zaprášený lidový kroj. Milující žena ho oprášila a spolu s dceruškou vyrazili na všemalíčkovský ples. Zde spolu s ostatními zapěli ,,Hej malíčci , ještě Vaše malíčkovská krev žije“ a šli domů plní přesvědčení , jak to zase Palcům natřeli.
Je docela možné, že to takhle mohlo vypadat do dnešních dnů a malíčkové by za pár let slavili čtyři sta let spokojeného úpění v okovech Palců, ale ostrov Aporve se změnil.
Velké národy se začali rvát a ty malé vycítili svojí šanci.
Velké říše se rozpadli a malíčkové zvedli ze země hozenou rukavici.
Najednou tu bylo podivné soustátí.
Východní a západní malíčci se spojili. Kromě podobného jazyka je pranic nespojovalo a bylo jasné, že tento svazek nevydrží příliš dlouho. Dvacet let pokusů a omylů ukončil velký zlý hnědý Palec.
Malíčkové se nebránili jen se přihrbili a dál vyráběli děla i tanky tentokrát pro říši, která měla přežít tisíc let.
Snad by tomu tak i mohlo být, kdyby ten hnědý zlopalec nenapadl svého expřítele velkou rudou pěst.
To byla země obrovská, daleko na východě až za hranicemi Aporve.
Vládl jí muž se srdcem z oceli a krvavýma rukama. Vzplanul boj rozměrů apokalyptických.
Otázka zněl:. ,,Kdo z koho.“
Ocelový tyran a proti němu hnědý tyran.
Válka to byla hrozná, ale malíčka příliš nezajímala.
Až na pár světlých vyjímek plnil svědomitě pracovní úkoly a víc ho nezajímalo.
Tisíciletá říše hnědého vládce se po dvanácti letech odebrala do zapomnění.
Rudá pěst zvítězila a ovládla půlka Aporve.
Malíčci jásali.
Minutu po konci války vytáhli z půd dobře ukryté zbraně a začali střílet na prchající vojáky hnědého tyrana.
Vítězství byla naše, ale za jakou cenu.
Do té doby nepříjemní, ale ne nebezpeční rudí malíčci. Zvedli hlavu , otočili ji k východu a uviděli muže se srdcem z oceli a krvavýma rukama. Rýsoval se proti vycházejícímu slunci, jako obrovská sfinga zmaru.
Rudí pochopili a začali ostatní spoluobčany tyranizovat.
Odpor byl marný a tak se malíčci opět přihrbili a začali sloužit tomu s ocelovým srdcem a jeho místním pochopům.
Muž s krvavýma rukama nakonec zemřel , ale přišli jiní a malíčkové pořád svědomitě pracovali pro povznesení rudého ráje. Kdy všechno bude patřit všem a nikdo nebude mít nic. Pak už ale neměli ani toaletní papír a začali reptat.
Možná by žbrblali dalších 50 let, ale svět se změnil.
Rudá pěst už dál nemohla.
Vše se zhroutilo v daleké obrovské zemi na východě a jako kostky domina popadali jednotlivý rudí kašpaři za jejími hranicemi.
Najednou tu bylo svoboda.
Co si teď malíčkové počnou?
Po letech nadšení, deziluze a úpadku zaniklo předem mrtvé soustátí západ – východ.
Teď byli po mnoha letech sami.
Výmluva na útlak Palců i penězovod na východ skončili.
Vznikli klasické politické strany a byl tu nový fenomén.
Povolání politik.
Najednou o duši malíčků bojovali noví lidé. Byli rudí, růžoví, modří i černí.
Rudí nostalgicky vzpomínali na toho se srdcem z oceli a roky , kdy pod jeho patronátem neomezeně vládli.
Růžoví zpočátku navazovali na ty co bojovali za obyčejné lidi.
Dělníky, obchodníčky, prodavačky a další z té velké skupiny bezejmenných. To však skončilo, když stranu ovládli pyrotechnici moci.
Do čela se postavil obrovský růžový malíček s láskou k dobrému pití a jeho družina.
Ovládli duši Malíčků a ovládli celou zem.
Říkali si strana dělníků ,ale stali se stranou zlatokopů.
Po obrovském malíčkovi převzal vládu poslední slušný růžový malíček. Brzy však byl odejit a úpadek začal akcelerovat.
Na scénu vyplul mladičký malíček , vše co říkal myslel vždy upřímně.
Ale po pár měsících mu nikdo nevěřil. Sbalil si své akcie a stal se milionářem s hroší kůží.
Člověk si říkal: ,,Už nemůže být hůř!“
Ale může !
Na piedestal moci vystoupil bachratý malíček. Typický rudý funkcionář z let největšího útlaku z doby muže s ocelovým srdcem. Jen přebarvený na růžovo.
Byl ochoten vládnout třeba s marťany. Ti s ním, ale nechtěli mít nic společného a tak si našel mladého a krásného lékaře. On sám mnohonásobný milionář a majitel realit převlékl kabát na ochránce chudých a utlačovaných. Stal se jakýmsi prvním eunuchem na orientálním dvoře bachratého malíčka.
Přirovnání pokulhává jen v sexuální oblasti.
Mladý doktor je majitel malého ale funkčního harému. To by jako eunuch samozřejmě nemohl. Řůžová strana a na krátký čas i celá země se změnila v majetek orientálního vládce a jeho prvního eunucha. Naštěstí bachratý malíček přes svojí obrovskou vůli bezpečně prohrává všechny volby do nichž vstoupí.
Asi by se mohl pokusit o násilný zvrat. Jeho zoufalí projev zlomeného Malíčka plného zloby, který vychrlil po posledních volbách na to ukazuje, ale je skoro jisté, že snad až tak moc prolezlý rudým duchem minulosti nebude.
Strana modrých se profilovala jako zastánce bohatých a úspěšných. Tuto linii držela za časů svého otce zakladatele i jeho nástupce. Spoustu příznivců získala tím, že z nich udělala bohaté i úspěšné.
Majetek všech malíčků byl umě přelit skupině vyvolených a ti pak ze jeho část poslali modré straně.Vše skvěle fungovalo ,ale něco se zadrhlo a zatímco ta skupinka vyvolených pořád bohatla , stát začal upadat a upadá do dneška. Současný šéf modrých , listnatý malíček je mužem neohrabaným a nejspíš i nepříliš čestným, ale kdo jim vlastně není?
Jeho kamarila je na tom podobně. Ty zástupci místních nabobů s modrými knížkami jsou symbolem posledních let.
Tam nahoře se drancuje stát.
Tady dole se rabují města a kraje.
Prostě modrá je dobrá, ale jen pro toho kdo s nimi táhne.
Černí jsou stranou s obrovskou tradicí. Vždy se oháněli křesťanskými ideály a nikdy se jimi doopravdy neřídili.
V jejich čele za poslední léta stáli : Hadí malíček, Prázdný malíček, Vyzbrojený malíček a teď jim vládne Naivní malíček.
A právě on je dokladem pokřivenosti dnešní scény. Je docela možné, že on je jediný alespoň z části poctivý politik ze starých stran.
Ale mediální tlak z něho udělal největšího gaunera světa. I doktor Mengele je proti němu, vzor slušnosti a mravnosti.
Je to divný efekt. Ozbrojený malíček prototyp korupce ho napomíná s ustaranou tváří z televizní obrazovky a celá země souhlasně přikyvuje.
Úplně novým fenoménem jsou zelení malíčci.
Zatím čistí a nezkažení, ale jak dlouho jim to vydrží?
To opravdu nevím!
Teď se asi ptáte proč Vám popisuji život lidí v zemi ze devatero řekami a devatero horami, kdesi v Malíčkově?
Nemají s námi nic společného!
Chci Vám oponovat a zároveň i poprosit o následující. Vykašlete se na to koho si Paroubek bere a jak rychle jel autem na svatbu.
Vykašlete se i na to jestli Čunek v kanceláři onanoval před svojí sekretářkou.
Přestaňte se zajímat o to kdo, kdy co ukradl.
A přemýšlejte!
Když se na politiky vykašleme, prostě zmizí. My je nepotřebujeme, oni potřebují nás. Topolánek, Paroubek, Čunek, Bursík ani Filip nejsou stát i když si to myslí.
Stát jsme my!!!

Pokud se mnou souhlasíte nebo nesouhlasíte napište mi prosím svůj názor.

Jeden z mnoha Malíčků z Malíčkova