Mikulašské přípravy

Stalo se to ještě za vlády jedné strany. Neúprosně se blížila doba , kdy do různých punčoch, ošatek a pytlíku naděloval sladké dárečky Mikuláš.
Tehdy se parta kamarádů, mimochodem byli to tatíci pubertálních ratolestí, rozhodla, že to budou právě oni, kdo se v ten posvátný večer převtělí v čerty, Mikuláše a anděla.
„Pryč s čertovskými nedochůdčaty, kterým je sotva deset! Pryč s Mikulášem, který nemá ani vojenskou míru! Pryč s andělem, kterému ještě nezačaly růst prsa! Teď to vezmeme do rukou my!“
Při těchto bouřlivých debatách měli v sobě sice už několik panáků pravé, Moravské slivovice, ale na jejich obranu musím říct, že svůj slib splnili do puntíku.
Druhý den se rozjeli do nejbližší půjčovny kostýmů, společnými silami vybrali nádhernou masku Mikuláše. Nastávající čerti se s vervou vrhli na smejčení půd, sklepů a starých skříní. Protože jedině v nich se daly najít staré, předválečné kožichy a kabáty. Byly sice trošku prožrané od molů, ale přesně taková byla čertovská móda. Nejobětavější z kamarádů přemluvil svoji manželku, která se nakonec ujala role anděla.
Když konečně nastal den D a venku už se stmívalo, všechna ta čeládka se nahrnula k nám domů, kde začal kolotoč příprav. Mikuláš si na sebe oblékl dlouhou, modrou sutanu, bílé rukavice, mitru se zlatým křížem, pod ní se mu vlnily , bílé kadeře. Vousy mu zakrývaly skoro celou tvář, jen velké, mandlové oči prozrazovaly, kdo se pod nimi skrývá. Velká, zakroucená hůl byla omotána stříbrným staniolem.
Zatím, co se čerti strojili do apartních modelů, Mikuláš s pomocí berli trénoval ladnou chůzi. Přesto, že měřil skoro dva metry byla sutana příliš dlouhá a svatý muž si po ní chtě, nechtě šlapal. I berla se občas pletla kam neměla.
Čerti se vyparádili jako na čertovskou veselku. Ušmourané kabáty obrátili rubem na vrh, přepásali se řetězy, které si vypůjčili od našich čtyřnohých chlupáčů. Natupírovali si své kudrnaté kadeře, důkladně je ztužili lakem značky Libar. První mocnost pekelná měla dokonce beranici a na ní byly přišité hrůzu budící červené rohy.Protože krepák tehdy nesloužil jenom na zkrášlení nástěnek k výrobě prvomájových mávátek.
Druhé čertisko bylo v civilu nimrod, proto si své majestátné rohy opatřil úplně jiným způsobem.Ten nosil i černý, hustý plnovous, svoji snědou tvář si pomazal jenom sazemi. V kotli jich bylo dost, protože babička je ještě nestihla vymést. Druhý byl holobrádek. Škraboška mu připadala fádní a okoukaná. Po chvilce dostal „spasný“ nápad. Běžel do chléva, kde měl pověšené králičí kožky. Jednu z nich v rychlosti popadl v kuchyni ji nůžkami ostříhal a chomáčky srsti se jal dávat na obličej. Ale čím je tam jenom přilepit?
Mikuláš tréninkem celý říčný právě odpočíval na štokrleti. Tu se i v jeho hlavě vylíhla „dokonalá“ myšlenka. „ No co, no, přilepíme je tam lepidlem, to drží úplně na všem jako přibité!“ A drželo ještě dva dny po Mikulášské čert rval z obličeje chlupy někdy k jeho smůle bohužel i s kůží… .
Místo kalhot si oblékli kamaše a podvlíkačky, černé samozřejmě. Jen to kopyto jim chybělo, ale chlupaté hucule také nebyly k zahození. Pytel si vycpali senem, kdo mi se také na zádech tahal se zlobivým parchantem!
Anděl, ta nádherná, éterická bytost se začala soukat do svých svatebních šatů. Jenže jaksi zapomněla , že se za ta léta spokojeného manželství poněkud zakulatila. Šaty sice po úporném boji na sebe natáhla, ale zapnout už opravdu nešly, to byl nad andělský výkon! Co teď? Naštěstí babička byla moudrá osoba a tak šaty v rychlosti vypodložila kouskem starého prostěradla. Krk zamaskovala andělovi hedvábným šátkem. Už jen stačilo andělsky se nalíčit. K tomu posloužily zlaté a stříbrné třpytky, pudřenka, řasenka a rtěnka.K úplné dokonalosti si anděl nasadil na hlavu dlouhý, bílý závoj, posetý drobnými kvítky na záda si připevnil obrovská křídla a na boubelaté nožky obul bílé botičky, ještě z tanečních.
Všichni byli připraveni,dvoukolák byl naložený balíčky pro všechny děti z vesnice, nezbývalo než vyrazit do mrazivého, zasněženého večera.Jelo se, Mikuláš , čerti i anděl nadělovali co jim síly stačili. Těm hodným laskominy, těm zlobivým uhlí.
Mikuláš se při tom tvářil důstojně, tak jak se na starého, moudrého muže sluší, rozvážně četl v knize dětských hříchů. Anděl byla dobrota a laskavost sama i když ho nepřestavitelně tlačily taneční střevíce.Čerti strašili, hudrali a blekotali až se jim od huby prášilo!
Nadílka blížila ke konci, zbývalo posledních pět čísel, anděla už čerti vezli v káře, nemohl udělat už ani krok. Ďáblové blekotali a rámusili čím dál víc a hlasitěji, Mikuláš jim zdatně přizvukoval. Nevím jestli to bylo únavou či vyčerpáním z kouzelné pochůzky a nebo tím, že jim v každém baráku rodiče obdarovaných dětí nalili na posilněnou nějakou tu domácí medicínu.
Za to vím, že když se připotáceli konečně domů jejich první cesta vedla do spíže, kde urychleně hledali lák od okurek a tlačenku s octem a cibulí. Inu nevyzpytatelné jsou cesty svatých!