Moje soukromí! Nedívat se, nešťourat!

Nejdražší maminko,
vím, že už jsem se ti dlouho neozvala, ale snad se na mě za to nebudeš moc zlobit. Jak se pořád máš? Už pustili tátu z blázince? Moc se mi stýská po Alíkovi, pořád ti nemůžu odpustit, že jsi mi nedovolila odvézt si ho s sebou do Afriky, takže se na něj asi přespříští rok krysy přijedu podívat. Tvůj prostinký, ale velmi dobře promyšlený záměr je vcelku účinný.
V těchto končinách nemám při nejlepší vůli jinou možnost, jak s tebou být v kontaktu, než poslat jeden dopis za měsíc. Na druhou stranu jsem však velmi ráda, že zdejší domorodec (jmenuje se Ujuju, není to moc podstatné, ale v překladu to znamená něco jako blázen) podniká pro zlepšení fyzické kondice každý měsíc pěší túru přes celou savanu do nejbližší civilizovanější osady; civilizovanější je v tom smyslu, že tam mají poštu, menší nemocnici a větší hospodu. My tady máme jen pár chatrčí, ohniště a kapli. Ujuju je vždy tak laskav, že mi doručí tvé dopisy, telegramy, balíčky a balíky. Když jsi mi minulý měsíc poslala nový počítač na solární pohon s webkamerou, tak jsi nám tím způsobila velké starosti, protože Ujuju se vrátil o týden později než obvykle, neskutečně vyčerpán. Byl to nadlidský výkon, nedokážu si představit, že bych měla jít pěšky 800 km a ještě nést tak těžkou krabici. Naneštěstí zde však máme všude jenom samý stín a samozřejmě žádnou elektřinu, takže se s tebou nemohu spojit tak, jak by sis asi přála. Myslím však, že ti stávající dopisování musí stačit. Mně tedy stačí bohatě.
Když jsem se slzami v očích opouštěla svou předrahou vlast a rozhodla se pro misionářskou výpravu, tak jsem to učinila s vidinou samostatnosti a nenarušitelného soukromí. Musím se k tomuto tématu vrátit, mám tady spoustu času na přemýšlení, takže teď jsem konečně zcela schopna popsat, co mě přesněji vedlo k takovému kroku. S odstupem času vnímám svůj odchod jako laciné gesto, kterým jsem se ti snažila naznačit, že už nejsem ta malá holčička, která potřebuje tvou ochranu a celodenní péči. Ničeho však nelituji, zde jsem konečně šťastná, získala jsem pro sebe spoustu volných chvil, nikdo mi nečte deník, neinstaluje skrytou kameru do pokoje, nenajímá detektivy k zjištění minulosti mých partnerů, nikdo nenahlíží do mého menstruačního kalendáře a už vůbec nikdo mi netelefonuje každou minutu, jestli jsem jedla, zda jsem teple oblečena a ať dávám pozor na náledí. Ruku na srdce, žena ve věku 33 let snad má právo na samostatnost a vlastní život! Snažila jsem se utéct zpod tvých křídel na území České republiky, ale bylo to marné, to ty jsi mě donutila k tak razantnímu kroku tím, že sis najala další soukromé očko a vypátrala mou novou adresu. Velmi mě to tehdy ranilo, připadala jsem si jako zločinec, když mě k tobě přivezli v poutech.
Přesto přese všechno ti za tvou péči velmi děkuji, až zde jsem si naplno uvědomila, jak je krásné mít své soukromí a stát na vlastních nohách. Někteří lidé si to asi nevědí, ale je to boží dar.
Na závěr ve zkratce odpovím na pár tvých otázek. Takže, mám se velmi dobře, hlady tady netrpím, oblečená jsem sice vcelku spoře, ale zima mi není. Minulost mých partnerů mi není zcela jasná, ale jsou to slušní lidé, kteří nikdy nebyli dál než 500 sloních kroků od vesnice, takže pravděpodobnost, že by se jednalo o teroristy, jak se domníváš, je vcelku mizivá. Když je období dešťů, tak si zuby čistím dvakrát denně, ráno a večer.
Budu se loučit, měj se krásně a všechny pozdravuj.

Palma

PS: Neposílej mi příště ten bramborový salát od Vánoc a ručně pletený svetr, takové věci se zde přeci jen nehodí.