Silvestr po žensku

Silvestr po žensku.
Odmala mi vtloukali do hlavy, že Svátky Vánoc, by se tráviti měly s rodinou a na Nový rok by se mělo dělat to, co očekáváme od roku nového, nadcházejícího. A vlastně, ani osud mi nepřál, prožívat Silvestra mimo domov,....rodičové.....manžel,...potomstvo....a podobní životní spolutrpitelé, drželi mě doma. No ale,....jeden rok se opravdu zadařilo! Náhoda přející, vmetla mi do cesty Silvestrovskou veselici na venkově. Tam, kde budou lidé, jenž znám ze základní školy, a dětství vůbec. No to se nedá odmítnout! A tak, při pohledu do zrcadla jednoho listopadového rána, mou duši popadl amok, státi se na plánovaného Silvestra, krásnou. No nakonec, a proč ne?! Absolvovala jsem kosmetické úpravy, pedikúru- manikúru, oděvní túru po obchodech lepších značek a na závěr kadeřnici. Ne, že bych nehleděla svého vzhledu. Jen jsem chtěla býti IN! Jak všichni ti prodavači, pečovatelé a služebníci konstatovali, musela má tělesná schránka vyhlížet nejméně jako Miss World! A já jim věřila! A těšila se na obdiv bývalých spolužáků a spolužaček, sousedů a sousedek a všech v obci obecně.
No nač to protahovat. Já, plna sebedůvěry, jenžto mi dodali všichni ti zaměstnanci služeb, vrhla jsem se do víru oslav.
A pilo se!
A slavilo!
A bavilo!
A střílelo šampíčko,a rachejtle!
A chechtalo se, vtípkovalo!
A taky slzičkovalo, jak to holky dělají!
No bylo to kouzelné milé a úžasné!
Ovšem- venkov má svá kouzla. Tudíž se pánové v obleích, notně posilnění pivem, pár minut po půlnoci porvali jako koně, aniž by kdo věděl, z jakého důvodu. Mnoho žen se přidalo, mnoho rób přišlo k úhoně, kadeří k úbytku, bot k letům vzduchem půlnočním a hospodský raději hned kasíroval a mě manžel táhl rychle domů. Hned po příchodu domů hrnuvše se do koupelny, mi manžel oponuje, abych se této proceduře raději vyhnula. A já just jdu! Rozsvítím....a chce se mi omdlít!!! Make-up, údajně 100% neslíbatelný a nestíratelný, mi vesele tekl po tváři, gravitační silou přitahován ke krku. Vlasy kadeřené celkem hodinu se patrně díky antigravitační síle, snažily napodobit beránky na nebesích, šat tolik píle a peněz obnášející, jevil se býti mnohobarevným, jakýmsi starodávným oděvem cikánským páchnoucím kouřem a alkoholovými nápoji. I propukla má duše bolavá v bolestný pláč, v němž mě přepadl spravedlivý spánek.
Když pak 2. ledna, loučila jsem se s blízkými a vyjela za pracovními povinnostmi, nedalo mi abych se ještě nestavila v oné restauraci. Štěstěna mi přála. jelikož tentýž nápad měli i mnozí ze Silvestrovských slavitelů. I vítali mně, zvali ke stolu, a že prý kde se toulám, dlouho po mě není slechu...! Oponovala jsem jim, že slavnosti Novoroční jsme společně trávili!Chvilku váhali, přemýšleli. Pak jen tak, patrně ze slušnosti pronesli svorně: „No nekecej?! Tys byla tady! 'sme si tě nevšimli? No vono to stejně stálo za prd! Jako dycky. Silvestr, nebo Josefská. A letos to zase byla vostuda. Musíš přijet příště! To bude lepší!!“