Babičko, půjč mi svůj svět!

"Ta dnešní mládež, to je prostě katastrofa, to za nás nebylo..." stěžuje si nahlas babička při pohledu na mládežníka neidentifikovatelného pohlaví oděného pouze v černé, s pěti náušnicemi v levém uchu, sedmi v pravém, po jednom kroužku v obočí, v nose, na bradě, ve rtu a pod oblečení už babička naštěstí nevidí.
Mládežník si zapálí cigaretu, vyfoukne oblak dýmu stařence do obličeje a nepříliš slušně jí doporučí, aby orální cestou provedla očistu výchozího ústrojí trávicí soustavy. Pokud babička výrok pochopí, urazí se a sešle na dnešní mládež krutou pomstu z pekel horoucích. Pokud výrok nepochopí, provede totéž. Zdalipak by Babička Boženy Němcové také proklela svou vnučku Adélku, kdyby jí sdělila, že tíhne k metalové hudbě...?

Stará generace má pocit, že s ní odchází lepší svět. Mladí jsou přesvědčeni, že s ní přichází. Kde je pravda? De facto zde nelze určit, co tou pravdou vlastně je. Jistě, životní prostředí je dnes nepochybně zničenější, než bylo před padesáti lety. Za dalších padesát let bude Zemi zase o něco hůř – bude ovšem hůř i dětem moderní civilizace, kterými jsme dnes my? Popravdě, kolik z nás při večerním posezení nad pivem s kamarády začne znepokojeně polemizovat o tom, jak je ten svět dneska zkažený? Jak se zpívá v proslulém filmu Kouř: "Máme se dneska fajn, je nám hej..." Jasně, vždyť my se máme skvěle! Našim prarodičům bylo v dobách jejich mládí také dobře. Přestože byli nuceni prchat před bombovými útoky, bát se o své příbuzné bojující na frontě za vlast, čekat dlouhé fronty na banány a pomeranče, držet hubu a krok a kráčet dál vstříc světlým zítřkům, byli šťastní. Dnes vidí teenagery bavící se podle svého gusta hlasitou hudbou, litry alkoholu a kilogramy omamných látek a jsou přesvědčeni, že jsou odsouzeni k brzké záhubě. Zabručí si pod vousy to své "Sodoma Gomora" a nostalgicky zavzpomínají na léta, kdy se na parketu vytáčel božský Elvis a oslavy byly zapíjeny Kofolou. Ach, kde jsou ty časy...?!

Proč je starší generace přesvědčena, že dnešní mládež nemůže zažít ty báječné časy, co oni? Dle vědeckých výzkumů je člověk v pubertě ve chvíli, kdy začne uvažovat, jak můžou mít natolik příšerní rodiče tak úžasné dítě. Proč si babičky a dědečkové nevzpomenou, že i oni kdysi bývali těmi úžasnými dětmi, jejichž dokonalost se potýkala s krutým nepochopením ze strany dospělých? Dnes se pohoršeně dívají na slečnu s červenými vlasy. Nepůsobily snad svého času stejný rozruch vlasaté hlavy hippies a beatníků? Babičko, nebyli jste snad stejní?!

Mladí trpce snášejí kritiku starších – tak tomu bylo včera, tak je tomu dnes, tak tomu bude zítra. Jenže všichni mladí budou jednou staří. I my jednou budeme kroutit hlavami nad našimi dětmi, které budou namísto provozování adrenalinových sportů popíjet methanol a zatraceně se divit, že je najednou tma.

Babičko, prostě se s tím smiřte. Vy jste byli včera. My jsme dnes. Oni budou zítra. Vaše mládí je navždy utopeno v písku času – stejně tak si i my jednoho dne uvědomíme, že jsme staří. Nekonečný koloběh života se nezastaví jen proto, že nám nechcete přenechat svůj svět, protože jsme Vás včera v tramvaji nepustili sednout. Stále máte na světě své místo. To jen my jsme převědčeni, že nám patří svět. Je mi líto, ale Vám už patřil...

Ale klid, babičko...

... rock'n'roll je nesmrtelný.