Procházky se psem

Často a rád chodím se psem do přírody na procházku. Zkráceně by se dalo říct, že ho jdu vyvenčit. Tenhle termín ale nikdy nepoužívám. Pak to totiž vypadá, že celá, někdy i dvou a půl hodinová cesta, slouží jen k tomu jednomu nechutnému účelu. Popravdě – všiml jsem si, že z procházek mám větší radost já než samotný pes. Při takové cestě je totiž člověk absolutně svobodný. Hlavní podmínkou ale je, aby byl sám. Pak totiž nemusí poslouchat stížnosti a výčitky druhých, ani klasicky velmi oblíbené otázky typu: „Tak co škola?“, „Už sis podal přihlášky?“ nebo „Už máš na léto sehnanou brigádu?“ Kdepak. Takový člověk, procházející se sám si může nerušeně myslet na co chce. Může si zpívat, může tiše poslouchat zpěv ptáků anebo může smysluplně obhajovat vlastní styl života před svým psem. A nemusí při tom dbát na maličkosti jako jestli je řádně učesán a oholen, nebo zda-li je vidět ten flek od hořčice na pravém rukávu. Na druhou stranu získává člověk pocit, že někam patří. Jakoby do nějakého spolku. Spolku lidí, kteří nemají vůbec nic společného až na jednu vášeň – psy. Dám vám příklad: Jdu si takhle po cestě a vidím, že proti mně si to šine postarší pán se svým volně pobíhajícím psem velikostí připomínajícího veverku. Zastavím se tedy a počkám, než si mě všimne, aby svého veveřáka mohl připoutat na vodítko, popřípadě schovat do kapsy. Když je pes v bezpečí, vykročím pomalým krokem směrem k němu, dokud se nesetkáme. Nebýt psů, patrně bychom se oba dívali jiným směrem a prošli bychom kolem sebe bez povšimnutí předstírajíc, že jsme příliš zaneprázdněni pohledem na toho brouka co leze v trávě před námi. Ale co to povídám? V mém případě by ani k žádnému setkání nedošlo, protože nebýt psa, tak bych se asi nezved od televize. Ale takhle: Pohlédnu na staršího pána a na jeho psa, s mírným ukloněním hlavy pozdravím a prošedivělý důchodce my s familiérním „nazdár“ pozdrav oplatí. Oba pohledem zhodnotíme krásu a poslušnost psa toho druhého a občas si i s neskrývanou hrdostí odborně poklábosíme nad rasou, vznešeným chováním či poslušností vlastního hafana, ať už se jedná o chovné plemeno nebo snad o voříška pochybného původu. Po pár takovýchto setkáních už má člověk prakticky jistotu na koho, kde a kdy narazí. Každý má totiž svá oblíbená místa. Já už třeba vím, že každý víkend kolem 12 a každý všední den kolem 16 hodiny narazím na svém oblíbeném místě na starého fiata s otevřeními dveřmi, v němž jistá chovatelka převáží svých 6 (!) kolií velikostí a intelektem 2x převyšujících mého psa. A po prvním setkání také už vím, že v těchto hodinách je lépe se tomuto místu vyhnout. Ve chvíli, kdy se proti vám takové stádo rozběhne a obklíčí vás ze všech stran, máte totiž pocit, že tohle byla vaše poslední procházka bez invalidního vozíku. Nepomůže ani daleké volání majitelky, že všechny kolie jsou vycvičené a nic vám neudělají, až na jednu metr a půl vysokou, „která je teprv štěně“ a poslouchat neumí. Na druhou stranu je milé, že vlčák, který hlídá areál čističky odpadních vod a vždycky na nás štěkal, si už nejspíš zvykl a pochopil, že nechceme spáchat teroristický útok na jeho čističku. Když teď jdeme kolem, zdraví nás přátelským vrtěním ocasu. O víkendech, brzy po obědě bývá dopravní špička. To nepotkávám jen zanícené pejskaře, ale i zamilované párečky držící se za ruce. V těchto chvílích mě napadá, jestli by také nebylo lepší vyměnit svůj doprovod. To však přejde ve chvíli, když narazím na jeden z mnoha manželských párů s kočárkem, jehož obsah vydává nepříjemný zvuk a občas i zápach. To si pak říkám: „Dobře si dopad chlapče.“