Barmanská soutěž

Venku mrzne až praští a já mám největší starost, aby mě někdo nepraštil taškou do hlavy v přeplněném autobusu. Už teď je mi jasné, že opět nedorazím včas, a že mě čeká zdlouhavé vysvětlování, proč přiběhnu do třídy vždy po zvonění. Házet vinu na stařičkého řidiče mi svědomí nedovolí a argumentovat mé zpoždění dopravní nehodou a následnou kolonou téměř každý den by neprošlo. Proto vždy jen omluvně pokrčím rameny a co možná nejelegantněji zapluji do své lavice.
Když s prudkým zabržděním zastavíme v Pískové Lhotě a půlka cestujících se sesype směrem k řidiči, začnu vážně uvažovat o tom, zda není v podroušeném stavu. V ten okamžik jako by mi někdo v hlavě otočil kohoutkem a pustil tak ven tok myšlenek, které chvíli na to mizí v odpadní rouře. Opilost. Alkohol. Drink. Bar. Barman. Barmanská soutěž.
Jak jsem jen mohla zapomenout. Dneska je přece ta soutěž v míchání koktejlů a všichni studenti hotelové školy jdou dobrovolně – nedobrovolně fandit. Dobrovolně proto, že neznám nikoho, kdo by raději psal testy a podléhal nátlaku učitelského sboru. A nedobrovolně? Sedět (a to jen za předpokladu, že máte na čem) povinně šest hodin, je pro horlivé příznivce barmanství nevýslovné potěšení, ovšem pro ty ostatní vysloveně očistec.
Přiznám se bez mučení, že patřím do té druhé skupiny. A tak naše skupina absolutně nekulturně založených adolescentů, jak nás kdysi nazvala jedna nejmenovaná magistra, vymýšlí nejrůznější strategické plány, jak uniknout všudypřítomným pohledům našich učitelů. Zajímavé je, že žádného z nás by nenapadlo opustit Žižkov úplně. Vždy se v různých časových intervalech vracíme na místo činu. Mezi těmito intervaly někteří opakovaně navštěvují blízký stánek s čerstvým pečivem, samozřejmě k velké radosti tamní prodavačky, nebo nacházejí azyl za budovou kulturního domu a tam vědomě porušují školní řád inhalováním nikotinových výparů. Alespoň takhle nějak to probíhalo minulý rok.
Ze snění mě nemilosrdně probudí až prostorově výraznější dáma, která svou, nejspíše cihlami naplněnou, kabelkou zasáhne moji hlavu. Omluvy se nedočkám. Raději se rychle kousnu do jazyku, vysoukám se ven z autobusu a zamířím k místu konání akce. Cestou potkám několik známých tváří, jak s potěšením ukusují z koláče, či jiného pečiva. Za kulturním domem stojí hlouček lidí, kterým určitě nejde kouř od úst působením chladu a ostatních přírodních jevů.
Vejdu dovnitř a v přeplněném sále marně hledám volnou židli. Chvíli fandím mému favoritovi a pak zamířím směrem k východu. Tam se ke mně přidají ještě dva nekulturně založení adolescenti. Na to společně zamíříme k malému pekařství.