Když život smrtí nekončí, ale začíná...

Smutně vyhlédnu z okna a zůstanu tak chvíli stát.Myšlenky se mi honí hlavou jako párek
motýlů, až na to, že křídla těch motýlů by zářila destítkami krsáných barev a radostně
by mávala světu na pozdrav, zatím co pro mě je svět kolem nás teď černobílý.Smutně si
uvědomuji,že ještě dá se říci před nedávnem, jsem toužila po takových banalitách, jako
jsou třeba nové boty a jiné marnivé nesmysly.Teď taky toužím, ale po něčem světu a lidem
v něm mnohem, mnohem cenějším, po něčem co začneme bolestně postrádat právě až ve chvíli,
kdy o to přijdeme.Svoboda.Jedno jediné slovo a kolik znamená pro ubohou lidskou duši.
Tak přesně tohle se mi honí hlavou, když shlížím ze třetího patra na liduprázdnou
ulici.Není to tak dlouho, co po ní vesele běhaly děti a hrály si s míčem, skákaly přes
švihadlo, nebo hrály na honěnou.Ta prázdná ulice je věrohodným důkazem, jak rychle se může
změnit celý svět, nebo alespoň jeho vetší část.Válka.Zase nějaký pojěm, o kterém jsem snad
slyšela jen ve škole a ani jsem si snad tehdy nesnažila představit, co všechno tohle
kratičké slovíčko může obnášet.A jak hluboce může být zamřené na nenávist Němců k nám,
Židům.

Když nám Němci, zakázali po osmé hodině večerní vycházet z domů,navštěvovat vinice,
restaurace, biografy, divadla, jít na koncert nebo nakupovat ve většině obchodů a především
nařídili nosit vždy tu příšernou Davidovu hvězdu, s níž si vždy připadám jako ocejchovaný
kus dobytka, už tehdy jsem to považovala za největší možné ponížení.Ale co se děje teď, je
mnohem horší než cokoliv z toho, co nám zatím provedli.Rodiče se před námi, dětmi, snažili
vše utajit, ale já jsem stejně vždy poslouchala za dvěřmi, když jsem věděla, že se budou
bavit právě o těch hrůzách.Povídá se o nějakých koncentračních táborech.Jen s těží si
dokážu představit, co to může znamenat, ale ze starostlivých hlasů rodičů a z útržků
rozhovorů, které se mi podařilo zachytit vím, že pokud se tam dostaneme i my, budeme na
tom hůř než kdy jindy...

26.října 1942

Brzo ráno mě vzbudilo zběsilé bušení na dveře.Kvůli strachu který mnou začal okamžitě
zmítat jsem si ani netroufla vyjít z pokoje a podívat se, co se děje.Jen jsem s hrůzou
přeběhla do sestřiné postele a pevně se k ní přitiskla.Ještě spala, ale nejspíš ji
probudilo moje silné sevření, protože ke mě obrátila hlavičku a zeptala se, proč nejsem
ve své posteli a nenechám ji spát.Jen jsem jí přiložila ke rtům ukazováček, netroufala
jsem si promluvit a stále jsem čekla, co se bude dít dál.To zběsilé mlácení na dveře se
zopakovalo ještě jednou.Pak jsem uslyšela otcovy kroky a cvaknutí zámku, když odemykal
lidem, kteří se snažili dostat k do našeho bytu tak násilně.Celým bytem se rozlehl
neuvěřitelně silný hrubý hlas mluvící nějakým cizím jazykem.Německy jsem prakticky neuměla,
ale že se jedná právě o ni jsem poznala okamžitě.A to byl okamžik, kdy jsem si uvědomlila,
že je s námi konec.Vzápětí se bytem kromě křiku toho němce a otcova vystrašeného hlasu
rozlehl ještě maminčin pláč.Teď už zpozorněla i sestra a než jsem ji stačila zastavit,
vyskočila z postele, rozběhla se ke dveřím a otevřela je.Pohledy všech přítomných teď
ulpěly na ní a maminka se k ní pak s pláčem vrhla a pevně ji objala.Už jsem to sama v
posteli nevydržela a postavila se vedle sestry.Maminka do svého objetí přibrala i mě
a já jsem citila, jak se její tělo otřásá trhaným vzlyky a přemáhla se, abych nezačala
plakat taky.Pak věci nabraly rychlý spád.Němci zase začali neco křitět a oba naši rodiče
se dali do pohybu.Maminka z mé postele stáhla prostěradlo a rozložila ho na zemi.Začala
do něj naprosto chaoticky házet kousky oblečení, jídla a ceností.Při tom roztřeseným hlasem
vysvětlovala mě a sestře, že musíme na nějaký čas odejít, ale že se brzy vrátíme a vše
bude v pořádku.Má mladší, teprve 8letá sestřička, se radovala, že pojedeme na výlet.Vesele
se převlékla z noční košilky a do náruče popadla svého plyšového medvídka.Záviděla
jsem jí to její nadšení a mlčela, abych jí tu bezstarostnou radost nezkazila.Ale v
matčiných očích jsem viděla strach tak obrovský, jaký jsem snad nemohla pocítit ani já ve
svých 17ti letech.Převlečení a sbalení jsme byli do několika minut.Měli jsme s sebou
jen to nejnutnější a i toho bylo zoufale málo, ale než jsme stačili přibrat ještě pár
kousků jídla, němci nás začali bolestivě postrkovat a šťouchat do zad.Německým ,,Schnell,
schnell!" nás neustále poháněli k větši rychlosti.Když jsem vyšli z domu, sestra začala
pofňukávat, že chce dommů.Jeden z příslušníku SS se k ní zlostně vrhl, vytrhl jí z náruče
plyšového medvídka, zahodil ho a poté jí uštědřil pořádný políček.Sestřička bolestně
vyjekla, pevně se chytila matčiny ruky a už neřekla ani slovo.Rychlý tempem nás hnali
smerem k hlavnímu nádraží.Čím blíže jsme mu byli, tím více dalších podobně zajatých Židů
jsme míjeli.Na hlavním nádraží jich byly stovky.Všechny nás tam nahlali do dobytčích
vagonů.V té tlačenici jsem stratila rodiče i sestru.Zoufalem jsem volala jejich jména a
křičela o pomoc, ale jako by mě nikdo neslyšel, nebo spíš jakoby mi nikdo nechtěl pomoct.A
když si mě konečně někdo všimnul, byl to jen další z příslušníků SS, který mi uštědřil
políček, stejně jako jeho druh předtím mé sestře a zatlačil mě do již přeplněného
dobytčáku.Byla tu sposuta lidí.A tma.Neprniknutelná tma.Všude kolem jsem slyšela přerývavý
dech lidí kolem.Špatně se mi dýchalo.Už po pár minutách zde byl kyslík natolik vydýchyaný,
že jsem měla pocit, že za chvíli zákonitě musím umřít.Takového vysvobození se mi ale
nedostalo.Vagon sebou trhl, když se vlak začínal rozjíždět.Kdybych se pevně něčeho
nechytla, spadla bych jakou sposuta lidí kolem.Citila jsem jak mi někdo padl k nohám a pak
se mě snažil přidržet, aby se mohl zase postavit.Po nějaké době, nevím jak dloho to bylo,
jsem už vyčerpáním nemohla stát.Opatrné jsem osahala prostor kolem sebe a když jsem si byla
jistá, že v mé blízkosti nikdoi není, optarně jsem se posadila.O vteřinu později jsem
zděšene vykřikla a vymrštila se zase na nohy.Tělo, na které jsem dosedla, bylo už značně
stuhlé a studené.Tento incident ve mně zanechal tak hrůzné pocity, že jsem celý zbytek
cesty stála a ani na okamžik mě nenapadlo znovu si sednout.Nevím jak dlouho jsme mohli
jet.Chvílemi jsem spala ve stoje, jindy jsem byla natolik vzhůr, že by mi neuniklo ani
spadnutí jehly na zem.Byla jsem unavená, hladová a po celém těle jsem se třásla strachem.
Když vlak konečně zastavil, srdce se mi rozbušilo ještě o malinko rychleji.Dvěře všech
dpbytčáků se začaly otevírat.Netušila jsem kde jsme a ani mě to nezajímalo.Jediné co jsem
byla s to vnímat, bylo zběsilé pokřikování těch odporných, bezcitných němců.Jako stádo
ovcí nás hnali bůhví kam.Všichni nejspíš, stejně jako já, procházeli slepě a otupěle
tím pruvodem a hlavou sem jim honily ty nejhorší myšlenky.Zoufale jsem otáčela hlavu
ze starny na straunu ve snaze najít rodiče se sestřičkou.V tom tisícíhlavém davu
jsem však hledala marně.Po dlouhém pochodu jsem konečně dorazili do....tábora?
Tak tohle je tedy ten obávaný koncentrační tábor.Pořád mi to nic neříkalo.

,,Teď přijdou selekce.Některé z nás pošlou pracovat a zbytek pošlou na smrt."
Tohle byla první slova, která jsem se donutila vnímat a jejich obsah mi sebral i ty
poslední zbytky naděje.Naděje, že najdu maminku, tatínka a sestřičku, a že společně
odjedeme zase zpátky domů a vše bude jako dřív.Němci neustále pokřikovali a jejich povely
už šly dávno mimo mě.Prostě jsem se jen hýbala s davem, abych tak splnila co po nás chtějí.
Všimla jsem si už dávno, že je lepší dělat, co říkají.Ty kteří neposlouchali totiž buď
surově zbili nebo rovnou na místě zastřelili.Pohled na to byl otřesný, ale já jsem
se prakticky už nedokázala přnutit k jakékoliv reakci.Seřadili nás do zástupů.Jeden po
druhém jsme postupovali kupředu a přitom nikdo nevěděl, kam se to vlastně suneme.Teprve
když přede mnou bylo jen pár lidí, všimla jsem si, že předstupují po jednom před nějakého
člověka.
Ten je vždy zběžně prohlédl a poté je poslal buďto na jednu nebo na druhou stranu.Přišla
jsem na řadu.Ten člověk v perfektně padnoucí uniformě a botech lesknoucích se stejně
jako pečlivě vyleštěné zrcadlo se na mě skoro ani nepodíval a rovnou ukázal doleva.
Neřekla jsem na to nic.Ani jsem se ho nezeptala, co se mnou bude teď.Prostě mě poslal
doleva a tak jsem tam šla.Když selekce skončily a celá naše deportace se rozdělila do dvou
nevyrovnaných skupin, odvedli tu naši téměř až nakonec tábora.Tady k nám začal promlouvat
nějaký muž.Ani jsem se ho nesnažila poslouchat.Copak to mělo nějakou cenu?Teprv když
kolem mě zazněly radostné vykříky a výdechy úlevy, zbystřila jsem.Ten muž říkal něco
o dezinfekci a sprchách, oblečení a jídle.Chtěl abychom se teď všichni svlékli do naha
a své věci si poskládali na hromádku, abychom si je poté mohli zase vyzvednout.
Všichni kolem mě se začali okamžitě svlékat.Nahé matky svlékaly své děti a oblečení
starostlivě skládaly do úhledných komínků.Nikomu nevadila jeho nahota, nikdo se netyděl.
Poue ze strachu, že by mě někdo za neuposlechnutí rozkazu zbil nebo rovnou
zastřelil, jsem se začala pomalu svlékat taky.Oblečení jsem pak stejně jako ostatní
poskládala na hromádku a pak jsem jen čekala a stydlivě si dlaněmi překrýva nahé tělo.
Pak se otevřely dveře domu a my jsme se s bezmeznou důvěrou v lepší život nahrnuli
dovnitř, věříce, že nás tam čeká příjemná horká sprcha....

Ano, opravdu nás sprchují.To jen místo vody všude kolem prudí otravný plyn.Vím, že to
bude trvat jen pár minut a pak bude konečně povšem.Vzpomínám na rodiče a svou
malinkou sestřičku.Přežili alespoň oni?Možná otec.
Svoboda.Tak znělo to slovo, které mi ještě včera tolik vrtalo hlavou.Teď taky budu
svobodná, jen to bude svoboda trochu jiná, než ta, po které jsem toužila.Mám se tady a
teď rozloučit se životem?A co když vlastně život smrtí nekončí, ale začíná...?