One World One Dream

Čína má 1 313 973 713 obyvatel. Je čtvrtá na světě v objemu vývozu. Míra nezaměstnanosti je v Číně zhruba stejná jako u nás a mimo jiné se chlubí druhým největším počtem internetových uživatelů na světě – takřka 120ti milióny. Tento rok mají Číňané tu čest pořádat letní olympijské hry po vzoru starověkých Řeků. Oficiální webové stránky Beijing 2008 lákají s nadšením celý svět na svátek sportu.
Slogan One World One Dream. Krásná ideologie. Všichni v létě upřeme zrak k Pekingu, respektive k televizním přijímačům, abychom se potěšili střihy na neuvěřitelná sportoviště a vypracovaná těla atletů. Několikrát si zvedneme adrenalin, některé z nás bude dělit od srdečního záchvatu jen několik sekund. Průtok zlatavého moku se v hospodách nenápadně zvýší při posledním Šebrleho kilometru. Vlastenci vytáhnou kapesník a položí pravačku na hrudník v návalu hrdosti a pýchy.
Maskoti her působí opravdu domácky. Zkomoleniny zvířat a dětí mají šikmé černé šmouhy místo očí, neatraktivní kombinace barev a k tomu na hlavách jakýsi pokus o ztvárnění čínské tradice. Čínská kultura, která bude nepochybně provázet zahajovací ceremoniál a celou olympiádu, nám zrovna vonět nebude, ale v duchu solidarity ji zhlédneme. Každý šestý člověk na Zemi bude o to víc na svou zemi pyšný.
Všechna tato fakta hrají pro Čínu anebo alespoň ne proti ní. Proč by tedy nemohla pořádat letní olympijské hry, jejichž rozpočet si ani netroufnu odhadnout? Tak tedy jinak.
Neskutečná čísla, svědčící o produktivitě Číny, neukazují nic jiného, než že miliony lidí pracují v nelidských podmínkách, mnohdy víc jak dvanáct hodin denně, za žebrácké peníze, často bez naděje na lepší život. Nemají totiž v co doufat.
120 miliónů uživatelů sítě? To je zhruba 8 % čínské populace. Jen pro zajímavost v České republice je to 50 %. Ti výjimeční, kteří mají možnost dostat se k internetu, nepochybně najdou cenzuru, opěvování režimu, propagandu spojenou s olympiádou a bájná čísla, která se modifikovaná dostávají i na naše servery. Počítání s nimi už tak veselé, jak vypadají, není.
Starověké Řecko a dnešní Čína mají asi tolik společného jako Sokrates a Mao Ce-tung. A možná přece jen něco. Lidské otroky.
Na webových stránkách olympiády jsem ani jednou nenarazila na slovo „Tibet“, které je v těchto dnech skloňováno ve spojení se sportovní událostí nejčastěji.
Nežiji v Pekingu ani Lhase, ale pod heslem One World One Dream, si představuji svět, jaký kdysi viděl muž na úplně jiném kontinentě, utlačován jinými předsudky, zákazy a myšlením, přesto tak lidsky toužící po tom samém. Měl sen. Snil o tom, že jednoho dne jeho národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda: ‚Pokládáme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou si sobě rovni.‘
Kéž by i Tibeťané měli naději na svobodu, tak jako ji měli kdysi černoši v Americe. Žádná hradba není neprolomitelná a pokud včera museli černoši v amerických autobusech jen stát, zítra budou Spojené státy tleskat prvnímu Afroameričanovi ve svém čele.
Tak tedy One World One Dream, milá Číno.