ZÁKON POSLEDNÍHO ŠROUBU

Jsem neobyčejně manuálně zručný člověk. Dokážu opravit, nebo vyrobit prakticky všechno.

Zpožďují se vám hodinky, nejede vám jeden kanál zesilovače, kombajn přestal žnout, potřebujete zrekultivovat zahradu, postavit dům, seřídit karburátor, vyrobit nábytek, či něco naprogramovat? Klidně se svěřte do mých rukou.

Baví mě to. Uspokojuje mě to. Mám radost a dmu se pýchou, když přemohu problém, opravím neopravitelné, sestrojím nesestrojitelné a nebo vypěstuji největší dýni v okrese. Nedělám to úplně zadarmo, ale ceny vskutku lidové, rozzáří nejedno oko obdivovatele, který pak na mě pěje ódu a rozšiřuje, jak můj věhlas, tak i početné zástupy opravychtivých zákazníků. Tou největší odměnou mi však bývá jejich nehraný údiv a radost.

„Vy jste to skutečně spravil? To je neuvěřitelné, moje nejoblíbenější rádio. Sovětský Sokol. Víte koupil jsem si ho za svou první výplatu. Všude mi řekli ať to vyhodím. Děti na něm poslouchaly Hajaju. Co jsem dlužen pane? A co tomu bylo?"

„Ale to nestojí za řeč, byl to jen vadný germaniový tranzistor.“

Vypínám, před dědečkem hruď, protože oprava prehistorických ruských rádií patří k těm největším oříškům, (ještě, že jsem se prozíravě v době předrevoluční předzásobil různými součástkami),

mávnu jednou rukou a druhou podávám dědovi Sokola.

Cpe mi stovku. „Nechte si to otče, já se u toho pobavil. Opravdu nic nechci.“

„To přece nejde.“ A znovu mi nutí peníz.
„Ale, jde.“
„Tak já vám aspoň donesu meruňky...“

Kývám hlavou na souhlas a dívám se za staříkem. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že odcházel svižněji a ve dveřích si snad i poskočil.

*

Jediné s čím jsem si dodnes nedokázal poradit je zákon posledního šroubu. Je mu jedno jestli něco rozděláváte, nebo skládáte dohromady. Funguje za všech okolností.

Potřebujete třeba rozmontovat sekačku. Kryt je připevněn šesti matkami. Pět odšroubujete velmi snadno. Ta poslední však nepůjde povolit. Protočí se, urvete šroub, sklouzne po ní klíč, vy si rozříznete o plech ruku, nebo minimálně odřete klouby na prstech. Dokonce i když s tímto zákonem počítáte (a to musíte) a pohledem vyberete ten nejrezavější šroub, přikážete si, že jej musíte zdolat jako první a domníváte se, že ty ostatní už půjdou jako po másle, šeredně se spletete. Uřežete ho, upálíte, nebo odvrtáte, abyste po chvíli zjistili, že to někde pořád drží a objevíte takový malý schovaný a ještě daleko nepovolitelnější.

Tento zákon lze také uplatnit na šrouby přebývající, nebo chybějící. Vše je smontováno, vše drží pohromadě a vy zíráte na šroubek, který zbyl na stole. Znovu vše rozděláte a zjistíte , že jej není kam dát. Nakonec rezignujete a uvedete vše do původního stavu s vědomím, že tam byl zbytečný.

*

Zákon posledního šroubu zkrátka nepřechytračíte. Tak jsem se s ním raději naučil žít. Beru ho, jako součást své práce.

Takže, kdyby jste potřebovali něco opravit…