Babička s dědou

Po dlouhé době jsem zase zavítala ka babičce a dědovi na venkov. Je mi líto, že už tam nejezdim tolik jako dřív. Mám jiné zájmy a povinnosti.. Jako malá jsem milovala venkov. Těšila jsem se, kdy zase pojedu za babičkou a dědou a naopak zase brečela, když jsem musela odject. A teď? Vyrostral jsem a návštěva u babičky a dědy pro mě neni samozřejmostí jako dřív. Ach jo. Když jsem byla malá, babička s dědou se mnou měli velkou trpělivost a dělali, co mi na očích viděli. At jsem chtěla pujčit od babičky nějaké šaty, abych si mohla hrát na princeznu nebo jsem si hrála s dědou na školu. Ty šaty byly špinavé, ale babičce to vůbec nevadilo. Děda zase chudák musel být vždy žák a já učitelka. Vždy si na mě udělali čas a měli se mnou trpělivost. Jenomže děda už mě nikdy nebude chovat v náručí tak jako dřív, nebude se se mnou mazlit v křesle a foukat mi bouly, kterou jsem si udělala. Vzpomínám si, jak si taky zavázal hlavu, aby mě to tolik nebolelo. Babička už mi nikdy nebude říkat pohádky na dobrou noc a zpívat ukolébavky. Vyrostla jsem z toho. Proč? Proč nejde vrátit čas? Možná nechci vyrůst, možná chci bejt pořád ta malá roztomilá babiččina holčičlka s mašlí ve vlasech a neustále umazanou pusou od čokolády. Taky si vzpomínám, jak mě babička učila zdravit, vždy když jsem měla pozdravit smáčkla mi ruku a já pozdravila. Ale to už se nikdy nevrátí. Je to pryč a vyrostlo ze mě tohle. Vyřídilku mám pořád, občas mám potřebu se s někym mazlit a chut na čokoládu mi taky zůstala. Teď mají moji prarodiče mého bratránka, který má prý vyřídilku jako já, alespoň jim neni smutno.

Děkuju babi a dědo za vaši trpělivost a za to co jste mě naučili.

Dům mých prarodičů je pořád stejný, mám na něj hezké vzpomínky. Šla jsem tedy na louku a upletla si věneček z pampelišek a zavzpomínala na dětství, na okamžiky štěstí, které se nikdy nevrátí. A pak jsem uviděla jak se po té krásné klidně vsi prochází "drsní" týpci typu emo. Babičky vesnička pro mě vždycky bude spojená s s klidem,dechovkami,lidmi´, co se klidně po městě projdou ve špinavých teplákách.. Byla jsem hodně naivní, když jsem si ve skrytu duše myslela, že vesnička mého dětství zůstane dnešním moderním světem nedotčena... Pak zaštěkal náš pes a já jsem si pomyslela, sice jsem městské dítě, ale tenhle klid je nenahraditelný...