Pochoďák

"Boty mě tlačí jako čert, ale nic naplat, řekl jsem si, že to zvládnu, tak to přeci teď nevzdám. Jde nás pěknej špalír, odhadoval bych to na nejmíň sto lidí a když to vydrží oni, vydržím to taky ! Manželka si všimla mých problémů s obuví a komentuje to, ať jsem prý rád, dokud to jdu po svých. Že prý jak mě tak sleduje, brzy pojedu tuhle trasu autem. Nikdy neměla smysl pro humor. Co bych od ní taky mohl chtít, vždyť pracuje na soudu a tam si rozhodně na legraci nepotrpí."
"Kdyby alespoň nebylo dnes takové horko. Být to před týdnem, šlo by se mnohem líp, to bylo pod mrakem. Chápu, že se počasí nedá naplánovat, ale když vidí, jak je, mají to o pár dnů posunout. Vždyť jdou i hodně staří lidé a je mohou tyhle pařáky snadno ohrozit na životě. Samozřejmě, nikdo je do toho nenutí, mohou sedět doma, jenže říkejte jim to! Důchodci jsou často jak malé děti, vidí, že se něco děje a hned se toho musí účastnit. "
"Připouštím, je to tradice. Jsme poměrně malá obec, tak aby to trochu vypadalo a nešlo jen pár nadšenců, musí vyrazit každý, kdo má nohy."
Vedro je čím dál míň snesitelné.Najednou slyším, že se přede mnou začíná ozývat muzika.
" No konečně, jak začnou hrát, tak už se blíží konec ", napadlo mě a radostně jsem si začal potichu broukat melodii, kterou jsem slyšel. "Vlevo ode mne jsem zaslechl, jak někdo říká, že poslední dobou je toho nějak moc. Na jaře, když je chladnější a příjemnější počasí, nejdeme někdy vůbec a sotva příjdou tyhle výhně, je to pořád."
"To je pravda. Na druhou stranu jsou tyhle akce, když se to tak vezme, na vesnici jediná kultura. Ne že bych ty pochody nějak zvlášť miloval, ale když potom sedneme s chlapama do hospody a dostanem guláš nebo řízek a pivo, je to moc fajn. Člověk má z toho takový slavnostní pocit a najednou si i uvědomí, že život není jen práce, ale i zábava. Ve městě mají lidé kina a divadla , ale tady na venkově vlastně jiné povyražení, než tady to není."
Asi sto metrů přede mnou už otvírají bránu a lidé se pomalu soukají dovnitř. "Ještě si poslechnu pár projevů a můžu jít do té hospody."
"Najednou jsem ze zadu špalíru zaslechl, jak někdo křičí, že děda Mrázek sebou praštil a nehýbe se.
No to je pěkný, příští týden půjdeme zase! To už si ale koupím nový boty, protože jít na další pohřeb tady v těch křuskách bych už nepřežil. To by mně opravdu zajímalo, proč ten kostel stavěli tak daleko od hřbitova!"