Ranní rána

,,Crr,“rozdrnčí se mi budík těsně vedle hlavy, čímž mi přivodí pořádný ranní šok. Leknutím se prudce zvednu a… ,,bác“ řachnu si hlavou o poličku. Po chvíli, kdy se jakž takž vzpamatuji, se odšourám do koupelny. Jenom vejdu a zahlédnu v zrcadle monstrum. Jedno veliký monstrum. Chvíli váhám, jestli je možné, že bych to byla fakt já (o tu polici jsem si jí dala vážně pořádnou do hlavy), načež se uklidním, že mě by přeci vlasy takhle po ránu netrčely do všech stran, ale jakmile zvednu ruce nahoru abych se opravdu ubezpečila, začnu si vlasy rychle namáčet, protože s tímhle hárem přeci do školy jít nemůžu.
Když vyjdu z koupelny, hlavu mám totálně promáčenou a na mikině mi svítí pořádně veliký bílý flek od zubní pasty. Naštvaně se tedy odeberu zpět do pokoje, abych se převlékla, kde s hrůzou zjistím, že nemám už žádnou čistou mikinu. Rychlejším krokem tedy dojdu do koupelny a flek se snažím vydrhnout. Nakonec dolů do kuchyně sejdu pouze v tričku s husí kůží na rukou. Zasednu ke stolu a pustím se do vydatné snídaně.
Pěkně včas vezmu školní batoh na záda a kráčím si to do chodby mírným tempem. Jenže v tu chvíli ucítím, že jedna ponožka je… mokrá. S hrůzou civím na obrovskou ,,loužičku“ od našeho psa. Ponožky si z nohou vztekle sundám a běžím do pokoje pro jiné. Dole pak rychle utírám loužičku, přičemž civím přímo do očí hříšníka, kvůli kterému se tu teď, ačkoli do odjezdu školního autobusu zbývá sotva pár minut, plazím po kolenou a drhnu podlahu.
Nakonec, už zdaleka ne v takovém klidu jako před dvaceti minutami, letím na autobusové nádraží a když doběhnu, nezbývá mi než cestujícím bez poličky nad hlavou, příšerných, do všech stran trčících vlasů, zubní pasty a psa, zamávat a naštvaně se vrátit domů. Jak já nesnáším tyhle ranní rána.