Moje boty

Byl podzim. Podzim nebo zima. No spíš to bylo v létě. Nebo na jaře. Šli jsme bezcílně Prahou a Mirek z čista jasna povídá - nechtěl bych být botou. Vytřeštil jsem oči. Proč, ptal jsem se nechápavě. Do čeho všeho musí šlápnout, pokračoval. Byl jsem v šoku. Za pár desítek minut měl jít k pohovoru, aby se ucházel o místo ostrahy a začal rozjíždět takové veliké, skoro až filozofické debaty. A kdybyste ho znali, připadaly by vám ještě větší. Nevím kolik času od toho dne uplynulo, snad to byl rok, možná víc, ale něco z toho okamžiku ve mně zůstalo dodnes. A byť si možná budete myslet, že už jsem se naprosto zbláznil, rozhodl jsem se teď a tady poděkovat mým botám. Za ty tři roky, kdy mě nesly cestou necestou. Za to, že jsem si nikdy během té doby nesedl na prdel, neukop palec a nepíchl hřebík do nohy. Za to, že jsem tenkrát neudělal ten jeden krok navíc a nesrazilo mě auto při výstupu z tramvaje. Za padesát tisíc kilometrů bez nehody. V autě, pěšky i na kole. A za spoustu dalších věcí. Neměly jste to se mnou vždycky jednoduché. Nesly jste mě když jsem spával ve spacáku v bytě bez nábytku a vážil 70 kg. A byť to může znít jakkoliv divně, byla to krásná doba. Doba, kdy mi srdce bušilo pro jednu dívku. Osmnáct měsíců od té doby uplynulo a dívka navždy odešla z mého života. I to mé boty ustály. Jen jednou mě zradily. Na sněhu. Jednoho lednového dne. Na prvním rande. S jednou moc sympatickou blondýnkou. Znáte to, hlavně nespadnout. Ani jsem to nestihl dopřemýšlet do konce a ležel jsem na zádech. Ale i za to jsem rád. Ta bonďatá slečna je tu se mnou totiž pořád. A tak vám děkuju, boty moje, že jste mě donesly až sem, ve zdraví, na nohách mám stále deset prstů, a i když vaše doba už dávno skončila, nějaký ten výlet spolu ještě podnikneme...

Věnováno Mirkovi, Olomouci a botám značky DC.