Kulatá krychle

„I am a rock, I am an island.

And rock feels no pain

And island never cries...“

„A proč je hranatá?“ Malý chlapec seděl doma na koberci a hrál si se stavebnicí, kterou mu dědeček zrovna přinesl. Jistě, byla zvláštní – jednotlivé díly byly z kamene, jeden jako druhý – pravidelné krychle.
„Podívej se na ni přece! Copak nevidíš ty hrany a ploché stěny?“ ptal se nechápavě děda, nepatrně rozčarovaný tím, co jeho vnuk nehodlal pochopit. Slavnostní atmosféra, která zbyla po předání dárku, se jako mávnutím proutku rozplynula, kostky byly uloženy na polici a ponechány svému osudu... Klučina jen občas pohledem zabloudil k jejich perfektně vyrovnané řadě a zamyslel se...

I kostky mají svůj vlastní svět. Každý ho máme – žádné dva světy se nepřekrývají, i když mnohé jsou si velmi podobné. Nevím, jestli věřit na další životy, ale vezměte si třeba letokruhy – každý z kruhů je obklopen dalším, větším, mladším a zároveň „starším“, „pokračujícím“... A každý z těch následujících kruhů se nikde nestýká s těmi předešlými, ale zároveň je „zahrnuje“, nepamatuje si na ně, jak by také mohl... Jen čas od času se stane, že se dva letokruhy velmi, velmi přiblíží...

Byla to jen „kostka“. Obyčejná, hranatá, s plochými stěnami, řekli byste. Jenže tady s touhle byla jedna potíž – neustále opakovala, že je kulatá. Ostatní kostky se smály, kdo to kdy slyšel – „kulatá krychle“, no řekněte sami! Malá nešťastnice ale stála ve svém koutě a v noci, když na ni dopadalo bledé světlo měsíce, tiše, sama pro sebe snila...

Na začátku byla skála, jako by v ní byly spojeny všechny následující životy i světy, jako taková společná „základna“, z níž si každý úlomek měl něco odnést, část toho, co se naučila za celá staletí. Odlomené části se teoreticky měly samy navzájem učit, ale málokterý úlomek si pamatuje, odkud vzešel, a tak, když se jednoho dne od ohromné skály některé kousky odštěpily a spadly každý na své místo v divokém potoce, který burácel pod skálou, nejenže se nedokázaly najít, ale nevěděly ani, co si měly pamatovat, jak se tam vlastně ocitly... Jen jeden z nich si matně vzpomínal, že když dopadl do vody, vytvořil kolem sebe kruhové vlny, a že kdysi vypadal, jak vypadal...

Život je jako cesta. Vlastně možná cesta s velkým C. Plná zákrutů, slepých uliček, slepých kolemjdoucích. Nezáleží na tvaru - vždyť tvar je jen nádoba na planoucí duši – mnohem důležitější je všimnout si vlnoploch, šířích se po dopadu do řeky, která nemilosrdně omílá dřívější tvary, zcela je mění, ale jedno změnit nedokáže – nedovede zabránit tomu, aby si každý kamínek všiml svých kruhových vln... Ale konečně, většina se o to ani nepokouší, co si nalhávat...

Náš úlomek se postupně zaobloval, neustále procházel změnami, až byl dokonale kulatý a hladký. Jenže pak přišli lidé, spoustu kamenů vylovili a odnesli je do dílen a továren. A začali je opracovávat, aby vypadaly tak, jak „mají“. Z našeho oblázku „vytvořili“ krychli, stejně jako z mnoha dalších. Ti se okamžitě začali zajímat o své nové tělo, vlastně jen sami o sebe, protože své dřívější „já“ si nepamatovali. Ale jen jedna jediná se nedívala ven, ale dovnitř, a stále před sebou viděla své kulaté vlnoplochy...

Vlnoplochy jsou samozřejmě všechny kruhové. Ale málokdo do vody znova skočí, aby si uvědomil, že je také má. A pak jsou tací, kteří to ví, a i za „zavřenýma“ očima poznají ty, kteří jsou jako oni...

Jednoho dne to chlapci nedalo, znova vytáhl krabici se stavebnicí a vydal se k rybníku. Jen „náhodou“ se stalo, že vytáhl právě „kulatou krychli“ a hodil ji do temné vody. Kostka to ihned poznala a konečně po dlouhé době spatřila důkaz toho, že JE kulatá...

Kruh nikde nekončí, a nikde nezačíná. Kruh je „obalem“ kruhu předchozího a částí kruhu ještě většího. On to většinou neví. Netuší, že před ním „něco“ bylo a že po něm „něco“ přijde. Jen občas se objeví někdo, kdo v(id)í...