Člověk neb Zvíře?

Myslíte si, že nejvyšší formou života na téhle planetě je člověk? Že je nejchytřejší, nejsilnější, nejodvážnější, prostě nejlepší? Může být vůbec tak chytrý jako liška, silný jako lev nebo odvážný jako tygr?
Kdyby byl skutečně takový, němělo by se spíš například o lišce říkat, že je chytrá jako člověk?
Jenže člověk je bohužel pyšný jako páv a tvrdohlavý jako beran, proto si nikdy nepřipustí, že není to nejdokonalejší stvoření na světě. Společnost po něm vyžaduje pilnost včely, flexibilitu chameleona a odolnost hrocha. Většina lidí však hroší kůži nemá. Zato mají hroší mrštnost a sloní rychlost. Navíc dupou jako ježci a pomalí jsou jak želvy. Ale aby se neřeklo, že jsem jedovatá jako had, už raději mlčím jako ryba.
Já se každé ráno hrabu z postele jako jezevec a při pohledu do zrcadla bručím jako medvěd. Nikdy se mi nechce uvěřit, že ta opice naproti mne, jsem já. Kolem očí černé kruhy jako panda, samotné oči slepené ospalky, díky kterým jsem slepá jako krtek. Možná dělám z komára velblouda, ale jak mám takovou ošklivou myš proměnit v kočku? K tomu se loudám jako slimák a hlad mám jako vlk. Při snídani se cpu jako křeček a prý jím jako prase.
Na tramvaj peláším jako zajíc. Řidič je ale taková krysa, že mi zavře dveře přímo před nosem. Popadně mě chuť vrhat bodliny jako dikobraz. Navíc neumím předvídat počasí jako rosnička, následkem čehož do školy dorazím jako zmoklá slepice. Kupodivu se mi všichni smějí jako hyeny.
Po schodech skáču jako kamzík, ale učitel má oči jako rys, takže mu neunikne můj pozdní příchod. Náladu má jako rozzuřený býk a já se cítím jako potrefená koza. Co bych dala za to, abych byla malinkatý mravenečk a někdo mě pokojně zašlápnul. Na maléry mám čich jako policejní pes. Bohužel znovu čichám malér velký jako kráva.
Přesto, že na tabuli brejlím jako sůva, z nové látky jsem jelen. Učitel vyhlíží výhrůžně jako kobra, tak jsme radši jako myšky. Naštěstí div nepřede blahem jako kočka, když po něm všechno jenom papouškujeme. A tak tam sedím jako kvočna a na všechno kývám hlavou jako osel.
Po škole běhám po městě jako honící pes, a když po mně někdo něco chce, říká mi běruško, broučku nebo holubičko.
Po celém dni jsem utahaná jako kotě a přestože jsem líná jako veš, mám pocit, že se dřu jak vůl.
Ve sprše chci zpívat jako slavík, ale místo toho krákorám jako vrána. Když se dostanu konečně do postele, jsem šťastná jako blecha.
A tenhle stereotyp se mě drží jako klíště.
Tak posuďte sami, zda-li jsme skutečně páni tvorstva nebo nás mají zvířata pěkně pod palcem. Já osobně tomu rozumím jako pes pastvě.