Cestovatel únikář

Mám prázdniny a vyjela jsem do USA. I když to je vlastně jedno. Kdybych napsala, že do Francie, Anglie nebo Austrálie, vyšlo by to nastejno. Hlavní je, že daleko a nadlouho. Celý dva měsíce klidu. Aspoň to jsem si myslela ještě v Čechách. Teď místo štěstí už jedenáct dní neskutečně trpím. Proč? Zahrála jsem si na cestovatele únikáře.
Takovej cestovatel únikář, to je snílek jako hrom. Touží po klidu, ale tropí jen skandály. A hlavně nechává za sebou otevřenou minulost. Lidi mu můžou horem dolem řikat, že únikem nic nespraví. Stejně ujede. Mně tedy nikdo neříkal, ať zůstanu, protože své skandály většinou dobře tajim, ale moje svědomí vydá za davy přemlouvačů.
Všechno začalo v červnu. Já byla bezhlavě zamilovaná do workoholickýho Francouze a do kamaráda Čecha. Francouz ze srdce odešel tak rychle, jak do něj přišel, Čech (mimochodem pro ty, co vědí, tak dvojče) zůstal. Jenže k ničemu se neschylovalo. On měl stále svou přítelkyni, kterou i já mám neskutečně ráda, a proto bych si jí za zády nic nedovolila udělat. Duševně bych vydržela bejt svý patonický lásce věrná, ale hormony se zbláznily. Tělo si začalo žádat odměnu za svůj dlouhodobej celibát.
Nikdy jsem nebyla holka, co jich měla na každym prstě deset. Asi hodně vybíravá nebo nezapadající do průměru holek z časopisu. Ale v červnu... v červnu 2008. Nevim, asi jsem začala vypouštět víc feromonů. Najednou jsem dostávala hodně nabídek. Byla jsem blbá, na všechny jsem kývla. "Ááááá, tohle se děje mně?" Řvala jsem nadšením, ale pravidelně po dvou dnech přišlo probuzení. To jsem nebyla já. Musela jsem se obhajovat před svým svědomím, že jenom sbírám zkušenosti, ale moc to nezabíralo. Tak jsem utekla.
A teď? Sedim v ohromnym baráku na Floridě. Na rukou šílený dlouhý zelený nehty, na nohou nový conversy. Bejt v Americe, to byl vždycky můj sen. Asi bych teda měla cítit štěstí, ne?
Ono jaksi svědomí zapomnělo počkat doma.