Plečkám mým (i půjčeným) s láskou I.

.
.
Řidičák mám od svých osmnácti, takže skoro dvacet let. Mým aktivním šoférským obdobím už projela celkem slušná řádka veškerých přibližovátek všeho druhu. Několik mi jich přirostlo k srdci a nostalgicky jim říkám plečky. Proč? To asi sami časem pochopíte. Okořenily můj dopravní život a ledacos mě naučily o autech i o lidech. O ty „nejlepší“ kousky se chci postupně podělit, protože občas to fakt stálo za to, a i když dnes už se směju, ne vždycky mi do smíchu bylo.
Moje první auto byla stará, dobrá tisícovka. Pro neznalé a mladší dvaceti let škoda MB1000. Vlastně patřila rodičům, ale co je doma, to se počítá. Na ni mám už jen mlhavé vzpomínky kvůli nějakému tomu odřenému laku a povaleným sloupkům od plotu, ale přelet nad železničním přejezdem vynechat nemůžu.
ŘP skupiny B jsem měla necelých čtrnáct dní a byla celá žhavá, kdy budu moct uplatnit svoje čerstvě nabyté „umění“ v praxi. Dočkala jsem se rychle. Závodně jsem střílela a zrovna se mělo jet na závody do Hodonína. Brzy ráno jsme nafasovali svačiny, požehnání od trenéra, jel zbaběle na motorce, a nás pět ostrostřelců vyrazilo. Tehdejší provoz byl někde úplně jinde, cesta poloprázdná, vesele jsem si to hrnula devadesátkou /děsně rychle :-) / a připadala si jako královna silnic. Najednou v dálce vidím rychle se přibližující značku pro železniční přejezd. „Pohoda, to se jezdí padesátkou“ pomyslela jsem si. Přiznám se, že dodnes nevím, jestli je to pravda, vyhlášce jsem dala jen to nejnutnější, ale prostě mě to napadlo. Navíc…vypadal tak nevinně, ani pořádně vidět nebyl. To jsem ještě nevěděla, že se na moravě, v čechách a na slovensku tiež, jezdí přes koleje zásadně krokem, bo to jinak nejde. Suveréně jsem přibrzdila na požadovanou rychlost a bez bázně vjela do akce. Nevím, jak dlouho jsme plachtili vzduchem, ale ten dopad plně naloženého autíčka byl drtivý. Kola snad zapadly do úrovně okýnek, nápravy praskaly, zuby cvakaly o sebe, jednomu z nás se tam připletl i jazyk. Au, to muselo bolet. Já to odnesla jen nárazem hlavy o střechu. Nejsem z nejmenších. Už nevím, jestli jsme zastavili, nebo jeli hned dál. Ani nevím, jestli a jak moc mi vynadali ostatní spolujezdci, ale nakonec jsme do Hodonína dorazili, závody odstříleli a domů se vraceli se dvěma medailemi a úmluvou, že o tom našem malém leteckém dni gentlemansky pomlčíme. A já se naučila nepodceňovat to, co se zdá na první pohled hračkou.

A ještě jedna rada pro začínající řidiče.
Když máte auto s náhonem na zadní kola, je vždycky lepší na nájezdy couvat, protože, když se náhodou netrefíte a sjedete do škarpy, máte větší šanci zase vyjet. Ale to jen tak na okraj.