Jak mě překvapilo baroko

Hodně cestuju a to i v rámci zaměstnání. Vždycky, když to jde, tak se snažím cestou zastavit někde, kde to neznám, a projít si místa co mě zaujmou. Zvlášť, když je to v rámci pracovní doby. :-) Není to tak dlouho, byla zrovna uzavírka Jižní spojky v Praze, jsme zase jely směr Chvaletice na kontrolní den a přidali nám k tomu ještě druhý bojový úkol, vyzvednout na letišti kolegu, který se vracel z Baskicka. Po zralé úvaze a inteligentní dedukci, dvě ženské přece mají dokonalou logiku, jsme se dohodly, že z Chvaletic se rozhodně nebudeme vracet po dálnici, když je v Praze ta uzavírka, ale že to objedeme po okreskách horem s tím, že se zastavíme v Kutné Hoře a pak v Šárce. Plán to byl skvělý. V Kutné Hoře jsme nakonec nejely až do centra. Cvrnkl nás do nosu jeden kostel, tak jsme zastavily hned na kraji. Už nemám tucha, jak se jmenoval, asi po nějakým svatým. Ale Barbora to URČITĚ NEBYLA. Zaparkovaly jsme a šly nakouknout dovnitř. Sice tam pobíhali restaurátoři, ale prohlídka byla za pár kaček možná. Ono od dveří to nevypadalo nic moc, jedna bíle olíčená loď, takže kolegyňka odmítla investovat. Já, dobrák od kosti, jsem chtěla spáchat aspoň dobrý skutek, vysypala drobné, dostala lísteček a čekala, že za minutu si to obejdu a vypadnu. Ale ne…. Různá překvapení se dějí.
Chrámových lodí bylo celkem pět a v těch bočních spousta zajímavých obrazů, fresek a různých ukázek barokního umění. On ten kostel totiž upravoval mistr Santini, jak jsem si přečetla v zapůjčeném průvodci. Byla to taková klasika. Já osobně baroko moc nemusím. Mám ho spojený s buclatejma, kudrnatejma andělíčkama, co mají prdýlky jak miminka. Ale pozor, tam jsem dostala ránu. Takhle v rohu, nenápadně, postávaly sochy andělů. Naprosto se vymykaly tomu, jak jsou obvykle zpodobňovaný. Anděl, bezpohlavní bytost s oduševnělým výrazem…. Ale tohle bylo iné kafé. Matěj Václav Jäckel(autor) se s tou oboupohlavností vyrovnal naprosto dokonalým způsobem. Od pasu nahoru… Chlap. Zajímavý obličej, vysoký čelo, klenutý hrudník, pořádný ruce… Jestli mu stál modelem nějaký živý kolega kameník, stál by za hřích. Od pasu dolů… Ženská. Štíhlé nohy, sem tam koketně koleno ven, tiše jsem záviděla. A co mě dostalo úplně, tak chodidla. To byl prosím hobit jak vyšitý. K něžným kotníkům přidal takové slušné třiačtyřicítky. Řeknete si …Pel mel. Ale celkový dojem? Náááádhera. Stála jsem tam jak v Jiříkově vidění a nemohla se odtrhnout. Ještě dodnes si je vybavuju do všech detailů.
Jestli budete mít někdy cestu do Kutné Hory směrem od Čáslavi, tak si ten kostel zkuste najít, je hned u kruhového objezdu. Stojí to za prohlídku.