Je mi fajn. Jak na to?

Tak jsem včera měla nádhernej den. Se školou jsme si zajeli do Norimberka. S lidmi, s kterými mi je fajn. Účel byl jasnej. Ten den si pořádně užít, nebejt nasraná nebo ubulená, prostě se smát, bavit se, i když třeba jen o dýni (hláška, která z toho dne udělala neskutečnou fantasmagorii).
V neděli se se mnou rozešel jeden člověk proto, že si nedokázal říct, jestli mě po měsíci miluje, i když já to taky neuměla. Vzalo mě to, protože to bylo víc rozvinutý přátelství a já najednou nevěděla, jestli se to může vrátit zase zpátky do konzervativních mezí.
S nejlepší kamarádkou to šlo z nějakýho malichernýho důvodu do háje. Byl tak malichernej, že nám vzal všechny témata k hovoru. Myslim, že se máme pořád rády, ale stojíme na opačnejch březích řeky a teď na podzim se nikomu nechce plavat ve studený vodě. Nebo že časem budem otužilý?
Do Německa jsem se těšila strašně moc. Tušila jsem, že potřebuju změnit ovzduší, ale bála jsem se, že jeden den bude k ničemu. Nebyl. Díky lidem, s kterýma jsem tam byla. Dali mi na uvědoměnou, že mě maj rádi. Můžu zůstat dobrou kamarádkou, když budu potřeba, mám teď znova možnost stát se dobrou přítelkyní někomu, kdo o to bude stát. A na to se těším. Můj život je hlavně o těšení, a to mi dělá život krásnější. Radotínskej gympl mě naučil jednu věc, radovat se i z maličkostí.

Děkuju Vjerko a Lucíí.