"A žili šťastně až do smrti."

Když jsem byla malá, poslouchala jsem pohádky o sličných a krásných princeznách, udatných princích, co je zachraňují a zlých dracích.. a na konci každé pohádky byla vždy ta samá věta "A žili šťastně až do smrti."
Tahle věta mě svou lehkou ručkou vždy pohladila po hlavě a dala mi pusu na čelo, zatímco já jsem se vydala do světa snů uklidněná tím, že vše dobře dopadlo.
Kéž by to takhle mohlo fungovat i ve skutečnosti...
Před pár lety bych asi ještě netušila proč to tak je. Ale teď už chápu, že odpověď je snadná.
Celé dětství je postaveno na iluzi. Iluzi, naivních představách a lžích, které se nám snaží udělat z obyčejného krutého a ironického života jednu velkou krásnou pohádku.
Jako malí jsme žili ve světě princezen, princů, mikulášů, čertů co nás vždycky strašili, hodných andělíčků a ještě hodnějších ježíšků.
Věřili jsme v tolik věcí, co nám dělaly svět barevnější, dokud jsme nezahlédly pod trikem čerta tátovy hodinky, pod čepicí mikuláše babiččiny vlasy a mámu co nenápadně brala zvonek, když odcházela k nám do pokoje k vánočnímu stromečku, od kterého se po chvíli ozval cinkot.
A pak jsme začali chápat, že ten krásný, tajuplný pohádkový svět se začíná rozplývat a mizet jako tichá mlha, co nám cenzurovala skutečný život.
Už nkdy jsme nepocítili tu lehkou ručku. Už nikdy nás neokouzlil strašidelný příběh o statečném rytíři.. protože jsme konečně pochopili pravý význam slova pohádka.
Rodiče pak zoufale sledují, jak jejich děti přicházjí o iluze a stávají se součástí toho cenzurovaného světa, před kterým se nás snažili ochránit.
A pak se najednou jednoho dne objeví náš plyšový odhozený medvídek někde za postelí a čeká než ho senilní stáří a vzpomínky nevezmou zpět a neposadí ho jako rekvizitu někam do police.