Vánoční

Vánoce, čas klidu, míru, lásky a Božího požehnání. Pro někoho jsou to nejkrásnější svátky v roce, dokáže se z nich těšit a radovat.
Ale já, uslyším-li slovo Vánoce, okamžitě mi naskočí kopřivka. Objevil se u mě nový druh alergie, začala jsem být silně alergická na „konzumní Vánoce“.
Nesmíte se mi divit, na vánočně vyzdobené výklady se koukám už od konce letních prázdnit. V supermarketech a obchodních centrech řve z reproduktorů stále se opakující koleda už od října. „Vánoce, Vánoce, přicházejí, zpívejme přátelé...!“
A lidi se hrnou s nákupními košíky tam a ven kupují a kupují,spoustu drahých dárků . „My na to přeci máme a když nemáme, kupíme to na splátky!“ Reklama prostě funguje dokonale, tak dlouho nás přesvědčuje až jí nakonec uvěříme. A ještě při tom uděláme dobrý skutek, nakrmíme banky, aby netrpěly v zimě hladem a exekutoři mají jistotu, že v dohledné době určitě nepřijdou o práci. Tak jsme dobrotiví!
Zvláštní na tom je, že to nikomu nevadí. Většině z nás to připadá normální a běžné. Prostě žijeme v moderní době. Je dravá a rychlá. Žene se dopředu závratnou rychlostí. A my se ženeme s ní jako stádo rozdrážděných býků. Jenom já zase pokulhávám a jsem zralá na odstřel, rudá barva na mě nějak neúčinkuje. Běžím si svým tempem, ale i tak mám jazyk na vestě a melu z posledního!
Najednou se začne dít něco moc divného, nohy se mi začínají bořit, někam se propadám, při tom stále běžím, ale tak nějak jinak pozpátku, do minulosti.
Cítím, že je mi krásně, běžím do dětství. Je mi pět, mrzne až praští, sníh se třpytí na dálku , a jak nádherně křupe pod nohama! Vezu se na sáňkách, mám na sobě modrou kombinézu, na hlavě červenou beranici s bílou bambulí a na rukou hřejivé palčáky s kožíškem. Ani nedutám pozorně sleduji okolí.
Je večer, venku se dávno setmělo. Za okny domů vrcholí štědrovečerní přípravy, Smaží se kapr, nandává se bramborový sálat, vaří se jablečný kompot a svátečně se prostírá stůl. U některých sousedů už září vánoční stromeček. Mám čím dál vetší starosti a tiše přemýšlím, jak je vyřešit: “ K dospělákům asi chodí Ježíšek dřív, dětí má moc a tak to trvá než je obejde!
Hm, u nás je stále černo, černá tma! Jak asi ten Ježíšek vypadá? Aby k nám vůbec trefil!“ Zázrak! S pusou dokořán koukám škvírkou do jednoho z oken. Na staré, kuchyňské židli stojí Ježíšek, má kostkované bačkory na přezku, na stromek věší ozdoby a v klidu při tom kouří fajfku!Už jsem klidná, vím, že za chvilku k nám Ježíšek přijde taky, už to k nám nemá daleko!
Zase se začínám někam propadat a bořit a zase běžím, tentokrát mě minulost doběhla a vrátila expres do současnosti. Už jsem zase velká, ale od někoho tam „nahoře“ jsem dostala ten největší vánoční dárek, už zase věřím na Ježíška! A Vánoce pro mě zase budou časem klidu, míru lásky, Božího požehnání a taky časem splněných přání i těch nejtajnějších!
Už navždycky, i kdyby se Vánoce začaly slavit už v červnu. Ježíšek přece nemůže za to, že lidi moderní dobou úplně zblbli. Možná až se zase začnou dívat dětskýma očima, zase i oni uvidí Ježíška:-)