Zlý sen alias krutá realita životních změn vysokoškoláka

„Život je pes, nejlepší přítel člověka.“ říká známé české úsloví. Možná se mezi vámi najde někdo, kdo si řekne „Ano, je to tak.“ Fakt tu někdo takový je? No potěš koště! Lidi, prosím vás, zamyslete se nad tím, co teď říkáte. Nechci po vás moc, jen zapřemýšlejte, jestli by se to nedalo nějak pozměnit. Opravdu si myslíte, že život je nejlepší přítel člověka?
No tak budiž, myslet si to můžete. Jenže jaký k tomu máte důvod? Buď musíte být milionáři, máte šťastné manželství, skvělou kariéru, nebo vás sem přivezl expres Praha-Bohnice. Jiná možnost snad ani neexistuje. Možná se právě vy divíte, proč já tady tvrdím opak. Tak se nebojte, to vám velmi brzy vysvětlím.
Je sice hezké, že jste bohatí a šťastní, ale co je mi to platné? Asi bych mluvila jinak, kdybyste mi nějaký ten milionek dali, ale takhle ne.
Myslíte si, že jako mladá, atraktivní, slušná, hodná slečna na vysoké škole mám možností až nad hlavu? Jestli jo, tak se šíleně pletete. Spíš bych vám věřila, prohlásili-li byste, že jako studentka nemůžu mít moc velké nároky. Co takový student potřebuje k životu, že jo? Obecně se proslýchá, že nic moc. Tak já vám teda prozradím, co je to pravý život studenta v Praze.
Začalo to vcelku hezky, přijímačky nebyly, potvrzení o přijetí ke studiu mi přišlo včas, takže jsem se začala připravovat na zápis. A tam to všechno startuje kosmickou rychlostí. Ačkoliv některé zápisy trvaly přes tři hodiny, ten náš byl ukončen ani ne po hodině vyplňování formulářů a indexů. Už to mi mělo naznačit, že něco není v pořádku. V tu chvíli jsem si ale nic takového neuvědomila, možná snad nepřipouštěla, ale lámání chleba přišlo až doma u počítače s Průvodcem prváka v ruce. „Pro vaše první přihlášení do SIS (Studentský informační systém) budete potřebovat uživatelské jméno a heslo, které jste obdrželi na zápise.“ psalo se v Průvodci. Jenže tento Průvodce ovšem nepočítal s tím, že se na zápise nedozvíme nic jiného než jak vyplnit index. Buď byl zastaralý a nezvyklý na tyto inovace postupů, nebo prostě někdo něco zvoral při zápise. Za pravdu jsem dala dle svého uvážení variantě druhé.
Naštěstí známá absolvovala „delší“ zápis, kde se dozvěděla mj., jak se přihlásit do SIS, a byla ochotná mi metodu tvorby uživatelských jmen a hesel sdělit. Nakonec i na mém monitoru se objevila stránka informačního systému. Zkoukla jsem informace tam uvedené a zmerčila jsem při tom rozvrh. Docela fajn, pátky volné a jinak každý den od osmi do čtyř. Sice je to brzy ráno, ale ještě to jde. Mohlo být hůř. To jsem ještě netušila, že opravdu bude.
Škola je samozřejmě výjimkou, studium začíná už 15. září. Tak jsem si dala žádost o ubytování na koleji a čekám na kladný výsledek. Jenže jaké to bylo překvapení jednoho dopoledne, když listonoška přinesla obálku s razítkem školy. Kolej mi nedali, protože jsem z malé vzdálenosti, takže dostanu nějaký hotel, se kterým má škola smlouvu. Jen je tu menší detail, nástup je 28. září. To nějak nesedí, ne? Nástup do školy 15. a ubytování od 28. Ale brzy jsem pochopila záměr. Těch čtrnáct dní znamená dojíždění. Nebydlím někde 200km daleko, tak tu chvíli dojíždět můžu. No jo, no, co se dá dělat, budu jezdit. Ty dva týdny to přežiju.
Tak jsem začala dojíždět. Budíček na 4:40, vstát, nasnídat se, umýt se a vydat se na vlak opouštějící mé město v 5:50. Po sedmé se vlak konečně dobral do cíle, tedy aspoň mého, on pokračoval dál a dál někam pryč. Sednout na metro, přejet jednu stanici, tam přestoupit a dojet do Dejvic. Tímto způsobem jste v místě školy asi v půl osmé. Říkáte, že je to brzy? Věřte mi, že není. Musíte totiž ještě v tom bludišti chodeb a různých tajných uliček najít svoji učebnu. A to zabrat dá, zvláště když máte hledat učebnu A40, víte-li, že první číslice za písmenkem udává patro, v kterém se daná místnost nachází, a zároveň jste si jisti tím, že budova A má 3 patra. To je potom opravdu sranda. To už vás začnou napadat myšlenky, jako že je to někde v komíně nebo na půdě. (Divili byste se, ale ta půda byla fakt trefa!)
Po dvou týdnech neskutečně odporného vstávání se přiblížilo datum nástupu na hotel. Sbalila jsem si tedy svých pět švestek a notebook s příslušenstvím a vyjela jsem vstříc novému bydlení. Po příjezdu před hotel mi ale trochu vymizel úsměv z tváře. Ta ošklivá špinavá zelená budova má být můj hotel? A jé. Po vstupu na recepci a úvodním zapsání a vyplnění kartičky, která má sloužit jako průkazka o bydlení, jsem jen otevřela ústa. Tak neochotné a neschopné recepční se jen tak nevidí. Ještě zpětně jsem se jen došla ujistit, že na hotelu funguje wi-fi internet. „No, internet tady je, no, nějaký bezdrátový, no, tady dole kolem.“ – „A na pokojích se nejde připojit?“ – „Ne, jenom tady, no, dole.“ zněla odpověď jedné z nich. Už tak trošku naštvaná jsem se vydala zkoumat další části hotelu. V první řadě výtah. Už při příchodu k jeho dveřím mě upoutala velká cedule s nápisem „pro 6 osob“. Když jsem se přiblížila, tak pod ní byla ještě mnohem menší cedulka, která hlásala „max. 12 osob“. Tak si vyberte.
Došla jsem vítězně ke dveřím mého pokoje. Odemkla vchodové dveře, potom i ty vedoucí přímo do pokoje a teď už jsem se opravdu vyděsila. Po důkladnějším průzkumu bylo zjištěno: okno je popraskané a je v něm díra, dveře jsou proděravěné, záclony jsou černé (ne šedé nebo špinavé, ale opravdu úplně černé), na pokoji pro tři je jedna ne moc velká skříň a jedna zásuvka. Vymoženosti typu lednička nebo dokonce internet k mání nejsou. Do svého pokoje jsem došla jako první, takže aspoň postel jsem si mohla vybrat a obsadit jediný stůl na celém pokoji.
Už mi věříte, že studentský život není tak úžasný, jak se obecně říká? Že stěhování do nového přechodného bydliště není tak jednoduché, jakým by se mohlo zdát? A to jsem dosud nezmínila okolnosti jako například, jak si člověk v novém prostředí, mezi novými lidmi zvyká a jak to působí na jeho psychiku. Možná se mezi vámi najdou takoví jedinci, kteří suverénně mávnou rukou a prohlásí, že na tom není nic hrozného, že si každý musí zvyknout, že to chce jen trochu času. Nemusí, milí posluchači, nemusí. Lidé nejsou stejní a už vůbec ne já. Snaha zvyknout si na nové místo mě opustila asi po dvou dnech. Začala jsem propadat depresi, byla jsem úplně opuštěná. Jediná osoba, kterou jsem kdy potřebovala a která pro mě znamená nejvíc, která je pro mě vším, je daleko a já zůstala sama.
Můžu vám ale říct, že štěstí je, že existuje technika. Vlastním již pár let notebook, díky němu jsem pořád v kontaktu se svým největším miláčkem a zlatíčkem a on mě ujišťuje, jak moc mě miluje a že za chvíli budu zase doma a budeme spolu. To je jediná věc, na kterou se těším a která mě tu udržuje ve víře, že zase po týdnu tohle všechno na tři dny pomine a víkend mi nabídne nejen možnost spát ve vlastní posteli ve vlastním pokoji se záclonami bílými jako křída, oknem neporušeným a plnou ledničkou nedaleko, ale hlavně trávit večery ve společnosti své lásky. Tahle jediná naděje ve mě přetrvává, ačkoliv už všechny ostatní pominuly.