Stále trochu naivkou

Chtěla jsem žít život slečny s namalovanýma očima. Má naivita skončila v den, kdy minulost se začala stávat přítomností a já se v ní začala topit, ale něčí ruka mě vyvedla z bludiště ztracených snů a zapomenutných slz. Šla jsem údolím, kde růže spálila nicota a tráva uhnívala od kořínků. Pryč byla louka s fialovými květy
a divokými koňmi, kteří mě doprovázeli, když má duše postrádala volnost. Uzavřená sama v sobě, se svým světem odolávala jsem lžím života, přetvářce... dýchala jsem s jinou lží, pro mě přijatelnou... až jsem se začala dusit vlastním dílem. Probudila jsem se opět na dně s pouty na rukou a dnes... otvírám oči a za mnou svět, který už znát nechci, chci
nový plný nových snů a cílů. Plný naděje v nové a krásnější ráno. Jen ta bílá klisna mi zůstala... jen změnila barvu na černou. Stala se štítem mého srdce, které se stále choulí v koutu. Má nejspíš strach z reality kolem... už nemá křídla ani ho žádná síla nenadnáší. A pohádková knížka se válí na půdě naproti obrazu s černými vránami a černou holčičkou, která v té době nechtěla věřit.