Medvědobruslení

Krasobruslení je krásný sport, (dokud ho člověk nemusí vyzkoušet). Při každé příležitosti ho sleduji v televizi a pečlivě sčítám body a fandím českým reprezentantům.
Už jako malá jsem chtěla být krasobruslařkou, když jsem křečovitě svírala mantinel na městském stadionu a nemohla pochopit, proč jiné děti mají brusličky se dvěma čepelemi a já každou opatřenu pouze jednou.
Tento můj sen se potvrdil neuskutečnitelným v mých dvanácti letech, kdy jsem nejenže už byla "moc stará" na to, začít bruslit závodně, ale také jsem se se svými sedmdesáti koligramy na něco málo přes jeden a půl metru výšky sotva udržela na bruslích (nohou).
Nicméně teď už to vypadá nadějněji, i když s nějakou výraznější kariérou nemohu počítat.
Je opět neděle a já neochotně (zase) vstávám z postele a bez sebemenšího potěšení odjíždím s mamkou do blízké vesnice na kluziště. Na stadion už nechodíme, protože je to drahé. (O tom, jestli je to opravdu dražší by se dalo hodnou chvíli diskutovat s mojí rodičkou, ale nedoporučuji to zkoušet.)
Nedobrovolně se mi dostává možnosti vyzkoušet si vysněný sport. Po roce nečinnosti opět stojím na bruslích a tak jako před lety se křečovitě držím mantinelu. Netrvá dlouho, než jsem od něj odpoutána neurvalou stařenkou s napodobeninou norka kolem krku. Nakonec si přeci jen vzpomenu, jak se na tom sakra jezdí.
Dnes jsem nedostala žádnou užitečnou radu od svého dědy, protože se zřekl v zimě jakékoli aktivity, když už byl pěšky v Kauflandu.
Mírně uvyklá novému pohybu si klestím cestu mezi ostatními účastníky bruslení dokonalými tanečními kroky ruských reprezentantek na světovém mistrovství.
Ovšem brzy dostávám první šanci ukázat své skokové dovednosti. Ať už jedu kamkoli, leží na ledu sotva pětiletý prcek v modré kombinéze a rozhodně se mu nechce vstát. Nezbývá mi než ho objet dokonalou kličkou zakončenou nevydařeným skokem a pokračovat tím nemálo vyvedená z míry.
Dalším úkolem se stává pár téměř stojících náctiletých, kteří, jak brzy zjišťuji, nejsou tak velkou překážkou jako čtveřice či pětice jejich vrstevníků držících se za ruce vedle sebe.
Vrcholem mého krasobruslařského umění však není vyhýbání se nadějným, ale zatím příliš malým hokejistům, kteří nejsou ochotní si vzít helmu, přestože jejich vzory ji nosí vždy (a mám takové matné tušení, že za sundání helmy jsou ve vrcholovém hokeji i trsty. ještěže ne ve fotbale, to by na tom byl dobře jenom Petr Čech, protože ten jí fakt nikdy nesundává), ani zamilované páry adolescentů či "druhomízáků" nebo i obojího dohromady. Vrcholem mého krasobruslařského umění se stává až ležící hromada čehosi, nejspíše člověka, který jistě nestihne vstát. Dostávám další příležitost k nápravě reputace pomocí piruety, již jsem zdárně provedla a s ladností medvěda (odtud medvědobruslení) vybrala i hrozící pád mé maličkosti.
Další výkony už snad ani nestojí za řeč. Pár vydařených skoků, za které by se nemusel stydět ani Tomáš Verner, další taneční variace v rytmu vyhrávajícího rádia, tím už se podle mě není nutné chlubit. Jsem přeci od přírody skromný člověk.
Snad bych jen zmínila, že po tom kousku s "brtnickou" piruetou si nemálo návštěvníků kluziště myslelo, že bych měla dostat nějaké ocenění nebo minimálně horký čaj zdarma.
Po jeden a čtvrt hodinovém výkonu bez ocenění (i bez čaje, i když za stěračem auta byl zastrčený kupon na čaj k zakoupenému jídlu) jsem se dopotácela na lavičku a s o něco většími obtížemi a víc po medvědím způsobu i na parkoviště.
Odvezli mě k dědovi, kterému se už vůbec nedivím, že mu návštěvy Kauflandu ke štěstí úplně stačí. Já sama zase brusle uklidím pod postel, abych si za rok znovu připomněla, proč si sen z dětství nesplnit. Nebo abych chvíli trénovala na mistrovství seniorů za půl století...