Má maličkost

Pamatuji si,když jsem jí spatřil poprvé,bylo to zrovna v období, kdy se chce člověk na všechno vykašlat, kdy přestává věřit ve spravedlnost a ve své tajné sny. Určitě znáte ten pocit, kdy každé ráno vstanete a nad všemi věcmi co přijdou už nemusíte přemýšlet, protože je už pár dní, možná měsíců a někdy dokonce let děláte stále dokola, do detailu. Ale den, kdy si tenhle stereotyp uvědomíte jednou přijde a přišel jsem na to i já. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jediné pro co žiji je to, abych ráno vstal, nasnídal se, upravil a šel do školy. V autobuse seděl ráno co ráno ten samý řidič, ty samí spolujezdci. Už jsem se dokonce ani nemusel zamýšlet koho zdravím, protože v autobuse u měl každý svoje místo, sice nevědomky,ale měl. Jedno ráno však bylo jiné, jako vždy jsem postupoval uličkou a laksně zvedal ruku na pozdrav, když jsem usedl na své místo, autobus se rozjel, na další zastávce jsem už obyčejně spal, ale dneska ne. Když jsem se tak zamyslel a pozoroval nastupující lidi,najednou jsem si jí všimnul, stála tam za oknem autobusu, měla na sobě hnědou mikinu a protože bylo červnové ovzduší nasyceno teplým, vzduchem, měla kraťoučkou sukni lehce pod kolena. V tu chvíli jsem si přál,aby už autobus nikam nejel, aby zůstal stát a já mohl dál nasávat tu krásu. Sklo, přes které jsem jí pozoroval se pochvíli zamlžilo a já se pokusil setřít zamlžený kousek,abych jí alespoň ještě na chvíli spatřil. Když jsem tak posouval svou dlaň po okně otočila se mým směrem, naše oči se potkaly a mě se rozbušilo srdce, rozevřená dlaň se mi zastavila na skle a v tu chvíli se autobus dal do malého pohybu, pořád jsme na sebe koukali a ona najednou zvedla svou dlaň,rozevřela ji a zamávala mi. Na tenhle okamžik nikdy nezapomenu, těch pět minut, kdy se dělo něco úžasného,kdy něco narušilo ten hrozivý stereotyp v mém životě. Celý den mi zabralo přemýšlení nad tím co se ráno stalo, nemohl jsem myslet na nic jiného než na ní. Přál jsem si, aby až se budu vracet stála opět tam kde ráno, přál jsem si,abych jí mohl pozorovat, abych jí mohl znova pohledět do očí, a abych tak zahnal alespoň na malou chvíli stereotyp.
Od té doby už jsem jí nikdy neviděl, na jejím místě, kde tenkrát stála posléze vyrostla otáčecí reklamní plocha, která se posléze začala plnit plakáty s lákajícími slovy. Na jednom z nich bylo velkými písmeny napsáno. "Přijďte, se pobavit a zabít stereotyp"! Už je tomu nějaký pátek, ale pokaždé,když tím místem projíždím, zahledím se na to místo okamžitě si vzpomenu, na tu překrásnou slečnu, která mě na pět minut osvobodila. Od této zkušenosti se více zamýšlím nad maličkosti, protože právě maličkosti dokáží náš život mnohokrát totálně přetočit, ať už v dobré, či špatné období. Kolikrát, je životem člověk tak zaslepený, že jeho slepota se prohlubuje, každým dnem, protože velké věci, které nám dokáží dát třeba i nový impuls do života se dějí zřídka, naopak maličkostí, které dokáží těšit, nebo prostě jen zaměstnat je všude kolem nás spousta. Stačí jen nebýt slepým, tak jako jsem byl do osudného dne já. Od tohoto dne jsem pohřbil stereotyp a dostal novou chuť do života, všímám si věcí kolem sebe a děkuji slečně co mi zachránila život, tím že stála tam kde stála.