Moderní umění

Nejlepším umělcem je příroda.. díky bohu, že neumí napodobit dnešní moderní umění.
Můj názor se nedá brát nijak obecně, jsem jeden člověk, jehož unáší dav jiných lidí a jít proti směru ostatních je těžké. Jsou dvě možnosti: buď vás ušlapou a vy nakonec skončíte s tváří na šedém chodníku, nebo se vám podaří z davu vyklouznout bez nějaké větší újmy ať už na zdraví, nebo na duši.
To, o čem jsem tu chtěla mluvit, byl význam slova umění. Každý to slovo může vnímat úplně jinak, ostatně jeho vypodobňování neustále se měnilo v průběhu desítek let, časových úseků a období.
Ze starších dob nám malíři zanechali odkaz na sebe v podobě detailních mistrovských portrétů a velkolepých maleb. V obrazu se odráželo množství odstínů a přece to všechno dávalo dohromady dojem celistvosti a brilantní preciznosti.
Před takovými umělci smekáme svůj imaginární klobouk, a máme proč. Stěží by se dnes mezi širokou veřejností našlo tolik zručných malířů, co by dokázali něco takového napodobit.
Tím se teď dostávám k úplně jinému druhu umění... modernímu. S pošetilou radostí bych slovo umění vyškrtla a nahradila ho slovem "cosi". "Moderní cosi" - snad konečně výstižný název pro ty hrůzné výjevy, co se dnes vytvářejí a prodávají za miliony korun, ačkoliv oko můžou pokochat jen stěží, tudíž prapůvodní účelnost je ta tam.
Poprvé jsem nechuť k modernímu umění pocítila v Paříži, když jsem navštívila jak jinak - dům moderního umění. Každé další vystavené dílo mě akorát přesvědčilo, že umění "dnešních kvalit" se za umění rozhodně považovat nedá.
Uprostřed velkého sálu stála obrovská dřevěná konstrukce, potažená zlatým papírem, který byl na dvou místech protržený. Nad tím jsem trochu pozdvihla obočí a pomyslela jsem si, že zřejmě nemám dostatek fantazie, abych v tomhle našla nějaký skrytý podtext, co by tomu dodal nějaký význam a šarm. Bohužel o kousek dál stál vykachličkovaný kontejner. Očima jsem začala nenápadně vyhledávat cedulku, která by mi oznámila, že jsem vešla do špatné místnosti, a že se v hlavní hale výstavy vlastně vůbec nenacházím. Nakonec jsem prošla celé patro a zklamaně zjistila, že jsem bohužel v tom správném patře - tudíž skutečně jsem na výstavě umění. Moderního umění. Umění, které nemá ani za mák nic společného s uměním.
Zastesklo se mi po rozmanitých barvách na rozsáhlém plátně Rembrandta, dokonce i zdeformované skládance Picassa.
Tohle, že je umění? musela jsem se sama sebe pořád dokolečka ptát.
Snad pro některé, ale pro mě ne. Pro mě je to něco, co nemá příliš daleko ke skládce. Konec konců ta slavná Entropa je toho zdárným příkladem. Jednotlivé vyobrazení států by se dalo přežít s pobráním veškerého obrnění vůči černému fraškovitému a snad i fackovitému humoru, ovšem celkově to působí docela děsivým dojmem.
Tak to je úkol dnešního umění - ne povznášet duši, spíš děsit.