Hořkejch osmnáct

Za necelej měsíc budu mít svatej pokoj. Decentně oslavim svý osmnáctky a snad se při tom moc nezbourám. Ale moc tomu nevěřim. Představa, jak se mi uleví, tomu přímo nahrává. Ze srdce mi spadne kámen, kterej mě tíží už dva roky.

Ten šutr se nazývá byrokracie. Nepřála bych nikomu, aby se ho nějakym způsobem dotkla smrt, ale každýho to čeká. Tak aspoň aby ten člověk byl plnoletej, jinak si fakt užije.

Rok plnej depresí a stresu ze zasranejch soudů a povinnejch notářů, který na dopisu spletou jméno a tím se všechno prodlouží o tři měsíce a nakonec si za to všechno trápení řeknou o čtrnáct litrů, to si opravdu nikdo nezaslouží. Tenhle rok končil uvolňujícím pláčem štěstí v naprosto narvaný hospodě. V tu chvíli mi to bylo jedno. Měla jsem mít klid. Ale na jak dlouho?

Po pár měsících nového života s tátou, kdy jsem zjistila, že o třicet let starší muž si jaksi plete rodinnou pozici a začínám bejt jeho matkou, se euforie pomalu vytrácí. Každý ráno ho slyším vychrchlávat si plíce, načež znovu začne svoji šedesátku cigaret denně. Řikám si, kurva, ten má na kahánku a začne boj s časem. Modlím se za každej měsíc, kdy se blížím k osmnácti létům, abych si byla jistá, že pak už se fakt může stát cokoliv.

A pak najednou, kdy už se těšíte z posledních dvou měsíců, přijde další šméčko z rodiny a taky jen tak mezi řečí oznámí, že má nějaký dluhy. Pecka. Už aby se na mě všechno přepsalo, protože jsem jedinej zodpovědnej člověk v týhle squadře, co si řiká rodina Kroupova.

Někdy si zastesknu po těch časech, kdy koupit si jedno pivo byl adrenalin, teď už se mě na občanku nikdo neptá a přechlastala bych i chlapa, jen nemám potřebu to pokoušet. Třeba za to můžou ty rašící vrásky. Chtěla bych zase bejt ten malej fakanskej bastard, co nic neřeší a stejně si myslí, že jeho problémy jsou světový. Ta doba je pryč. Ale za měsíc mi snad bude líp.