Jak ten čas letí....

Byla jsem 2 roky vdaná,když přišel manžel s nápadem,že si musím udělat řidičák.
Já,která nechápala,jak může někdo levou rukou dělat něco jiného než pravou a ještě přitom cosi ovládat nohama,bych měla umět dát do pohybu to plechové monstrum,kterému se říká auto a přemístit ho z bodu A do bodu B?...To nezvládnu...
Ale manžel trval na svém a neobstály ani argumenty,že neumím česky (nejsem Češka).*Je přece rovnoprávnost*,zopakoval větu,kterou jsem mu jednou sama řekla,když jsem potřebovala,aby mi pomohl s nějakou domácí prací.
Nezbývalo,než překonat strach a začít s učením.Po praktické ukázce,kde je volant,řídicí páka,brzda a další jsem zvládla i teorii,ale dělalo mi problémy zaparkovat mezi dvě bílé čáry na parkovišti,nebo zacouvat do kopce.
*Pomalu pouštějte spojku a přidávejte plyn...rozumíte mi?* opakoval instruktor autoškoly po několikáte. Konečně jsem se hnula s místa...Nakonec se mi řízení auta zalíbilo a já vyrazila do života s řidičákem.Už je to víc než 30 let a mně to připadá jako by to bylo včera.