Jak jsem se snažila být optimistou

Individuální pohled na svět je dle Jiřího Langmajera způsoben v našem nejnižším věku a to díky chování matky. Pokud je nám matka stále nablízku a pečuje o nás, aby se nám nic nestalo, měl by se z toho vyvinout optimismus. Jestliže ale uchovatelka rodu dává svému „drobečkovi“ jakousi volnost, aby sám poznal svět a sám se občas trošku spálil, vede to k pesimismu.

Tento stav by se měl zřejmě měnit, neboť i já jsem, jako prvorozená a dlouhou dobu jedináček, byla opečovávané dítě se sklonem věřit všem a hlavně pak pohádkovým vílám. Poté zřejmě musely přijít zážitky, které otřásly mou důvěrou v dokonalý svět, jehož středobodem je mé baculaté já. Mezi tyto okamžiky by se dalo počítat narození mého bratra. Už v šesti letech totiž mému rozmazlenému mozečku došlo, že ten malý růžolící tvor otřese mým výsadním postavením a má diktatura jediného roztomilého elementu v rodině bude ukončena. S tím jsem se nejdřív vyrovnávala těžce, ale jako každá dívka, ve které dřímá mateřský cit, jsem si nakonec to měkoučké růžové stvoření zamilovala a s určitými mezerami jej miluji dodnes, když už je z něj pubescentní spratek.

Dalšími příspěvky k mému negativnímu vztahu k životu mohly být drobné rozepře s nejlepšími kamarádkami, dále první pokusy o zamilovanost a nezřídka i neúspěchy ve studijním životě. Dnes jsem tedy označována za pesimistu nevyššího stupně.

Tento stav jsem se pokoušela změnit. Neúspěšně.

Nejdříve jsem se rozhodla, že se přestanu strachovat dalšího dne. Vykašlala jsem se na vše a celou sobotu házela rukama kolem sebe bez jakéhokoliv zjevného důvodu a prozpěvovala si. K večeru se dostavila slabá nervozita a během desáté hodiny večerní už jsem si okusovala všechny nehty. Moje snaha o dosáhnutí zenu skončila téměř hysterickým poskakováním po pokoji a snaha vykonat co nejvíce práce během noci. Až druhý den ráno jsem si uvědomila, že nebyla neděle, ale sobota a že mám celou neděli volnou. Strávila jsem ji nervózním ohryzáváním okraje učebnice. Došlo mi, že takhle ze mne optimista nevyroste a zkusila jsem se zabývat se nezabýváním se nočními běsy o tom, co právě dělá můj přítel. Noc proběhla celkem klidně a celý další den jsem neměla co dělat, čímž jsem zjistila, že náplní mého dne je zabývání se činností mého partnera.

Děsivé, že?

Proto buďte radši pesimisti, abyste byli na všechny tyto hrůzy připraveni.