Jak letěla s duhou

Dnes odpoledne podléhala moje část tomu šedému počasí. Všichni si jsou najednou vzdálení, syroví, šedí jako ta opona před sluncem, kterou vidím, když zvednu oči v touze vidět paprsky.
Svět má tolik barev. Je vůbec možné ty barvy skrýt? Nebo nejsou skryty, jak se na první pohled zdá? Nejsou přece jen osvětleny sluncem. Splývají tak lidem v jednu šeď. „Je to velká škoda,“ řekla. „Proč?“ zeptala se druhá. „I my jsme barvy. Máš ráda šedou?“ „Nevím.“ „Vidíš? Jsme teď dočista šedé.“ -Nechtěla jsem přece být šedá.- Proto dodala: „Potřebuji zase cítit barvy,“ „Jak to myslíš?“ stihla se ještě zeptat druhá. Potom se vypařila a od té doby se neviděly. -Jsem tu zas sama a chci cítit barvy.-
Tak jsem potom foukala bubliny.
Pozorovala, jak se na povrchu lesknou, kolik odrážejí barev. Celou duhu. Dýchala zlehka, aby nenarušila jejich křehkost. „Kolik je v té duze světů?“ ptala se sama sebe. Dýchala tiše, snad aby je nerušila. Potom zapálila vonnou tyčinku a pozorovala, jak ty světy v kroutícím se, fialovém, něžném kouři stoupají k obloze. Některé zase chytla a unášela se jejich barvami. „Voní po ostružinách“, řekla polohlasně. Nebyla to pravda. To co cítila, byla duha.
Bublinám, které nechytla, tiše záviděla. Mrzelo ji, že si nestihla před jejich vzletem nasednout dovnitř. Tak ráda by letěla s nimi! Je blázen? Ta druhá, která předtím odešla, si to myslí. Ona si to zase pro změnu myslí o ní. Ale mají se rády.
Jak čas letěl, nasedly spolu do bubliny a vydaly se k mrakům. Pluly nebem, dokud nevysvitlo slunce, dokud se do nich nezabodl horký paprsek. Bublina praskla. Letěly společně k zemi a duha byla kolem nich… „To je krása!“ zvolala. Čekala na odpověď, ale nedostala ji. Už nebyly dvě. Zase jedna silná, tak jak byly před lety a už jsem v pořádku. Na zemi a v srdci mám duhu. :)