Čím vším jsem byl

„Bože, ty nebereš prášky?“ Dělá ze mě tohle zvolání věřícího? Ač se na věc dívám ze všech úhlů, jediné co tenhle výkřik ze mě za pár měsíců udělá je maximálně tátu. Když tak nad tím vším přemýšlím, být tak návštěvníkem z jiné planety (a že jich u nás není zrovna málo dosvědčuje fakt, že jen v mé rodné vísce jsem jich napočítal kolem desítky) a být obeznámen pouze se symbolikou křesťanských motivů, jen bych uznale kýval hlavou. To je samé: Ježišimarjá dvojku? To jsem nečekala… prokristova noho, půlku rumu? …panenko marjá, ten padák se neotevřel…V nás češích to prostě je, jen se hledáme. I já se hledal a vlastně už odmala…

Jako desetiletý capart jsem omylem shlédnul dokument z dálného východu a jelikož jsem vždy nesnášel ranní rituál s hřebenem v ruce a s čapím hnízdem na hlavě, první co mě zaujalo byli plešatí mužíčci v oranžových hábitech. Vypadali spokojeně a velmi mile. Na dotaz mé spolužačky, proč nosí letní šaty, jednohlavá saň za katedrou odpověděla, že to jsou buddhisti. Po skončení pracovní šichty jsem se rozběhl domů a už ze dveří volal na mamku, která právě zavařovala tolik nesnášenou červenou řepu, že jsem buddhista a potřebuju půjčit její šaty a oholit hlavu. Mou matku nevyvedlo nikdy nic z míry a tak mi suše odpověděla, ať jí ale neberu ty s puntíky a škebli mi holit nebude, protože má kulatá hlava má i s vlasy tvar koblížky a totální odvlasení mi nejenom neschvaluje, nýbrž zakazuje. Já se ovšem nevzdal. Mou dobře našlápnutou kariéru buddhisty ukončil až hysterický záchvat babičky, jenž přišla na neohlášenou návštěvu a já zrovna meditoval před televizí v pozici lotosového květu a všude kolem mě hořely vonné tyčinky.
„Bože, dyť ten kluk uhoří!“ Takové rouhání pomyslel jsem si. A to bylo to poslední, co jsem se svým východním náboženstvím zmohl.
Poté jsem si na nějaký čas vzal náboženskou dovolenou.
Netrvala však dlouho. Babička si na svůj malý stateček pořídila krávu. Pojmenoval jsem ji jako krávu, ale tajně jsem ji bral jako Amálku. Zpočátku jsem k ní byl krajně nedůvěřivý. Jen se procházela po louce a svým neustálým přežvykováním mi připomínala staršího bratra, který se měsíc co měsíc snažil přestat kouřit a pro usnadnění cesty zvolil metodu nikotinových žvýkaček. Jen samotný způsob stolování mé čtyřnohé přítelkyně byl krajně sofistikovanější než u něj. Oblíbil jsem si ji na tolik, že jsem bojkotoval její plánovanou porážku za účelem jejího nacpání do mrazáku. Mé slzy zapůsobily natolik, že mi děda vyhověl a s plácnutím do mých zad se ušklíbl, že by ze mě hinduisti měli radost. A celý kolotoč se rozjel nanovo. Udivoval jsem své vrstevníky o přestávkách, kdy jsem obcházel lavice a rozevíral žákům pracně připravované chleby s dotazem, zda je v té paštice hovězí. Nejenom, že se pod tenkým plátkem rajčete může nacházet strýc či dokonce sestra Amálky, ale i kvůli tomu mému dosavadnímu smýšlení, které se opíralo o chybnou dedukci, že jedinou pracovní povinností každého hinduisty je chránit zvířata s velkýma očima a velkým vemenem. Pomáhat a chránit? Pomáhat a dojit. Po první zapálené vonné tyčince v pokoji za všechny oběti krav, jsem opět skončil.
Další zastávka za hledání té pravé víry byla následující jaro, kdy se do našeho panelového domu přistěhovala nová rodina s krásnou dcerou mého věku. Bohunka, páni to vám byla holka, jak plesnivej sejra. ( Hermelín miluju, víc v té symbolice nehledejte.) Byla rozkošná už tím, že každé ráno seděla hned vedle silnice v trávě a pletla věnec z pampelišek. Pozoroval jsem ji z okna a zapomněl i na takové nedůležité věci jako vyndat mého druhého půlročního bratra z vaničky. Co mě na ní zaujalo ještě víc? Byla křesťankou. Každou neděli chodila na kázání a jelikož byla jediným návštěvníkem skromného kostela pod padesát let, všichni si ji zamilovali. Já dokonce natolik, že jsem se rozhodl přestoupit na její víru a počal navštěvovat kostel s ní. Byla na mě pyšná do doby, kdy mi farář vložil hostii do úst a já neobeznámen tímto rituálem jsem hostii rozkousal a s otevřenými ústy jsem čekal na další. Pak se odstěhovala…

Poslední náboženský chtíč jsem ukojil ve svých čtrnácti, kdy jsem mermomocí toužil někam patřit a rozhodl se přidat k méně tolerovaným satanistům. V té době jsem si totiž oblíbil jeden nejmenovaný horor a chtěl jsem taky umět pouštět ohnivé koule z dlaně a čáry máry s panenkou. Vypůjčil jsem si tedy z knihovny celkem tlustou knihu: Satanské sekty. Usadil se doma za jídelní stůl a netrpělivě vyčkával příchod mamky, kterou konečně přelstím a ona mi tuhle krapet podivnou víru nezakáže, jelikož svíčky budu zapalovat výhradně na oltáři, který jsem se rozhodl vybudovat v lese, hned vedle myslivny. Klíče cvakly v zámku při pročítání druhé strany. Přišla, postavila se k lince a hodila na mě očkem. Já vítězně vstal a položil knihu doprostřed stolu, aby byl její název co nejlépe čitelný. Pomalým krokem a s hrdostí v očích jsem odcházel do pokoje. Ještě jsem se stihl otočit. Má matka byla sehnutá nad knihou a podle pohybů očí jsem usoudil, že několikrát projela knižní přebal. Namyšleně jsem zvedl hlavu a pohrdavě se na ni podíval. Matka se vzpřímila, nabrala do plic a vzduch a s velkým předklonem se dostala ke mě a pronesla: „Bu-bu-bu!“ Vzdal jsem to…

Můj vztah k náboženství byl vždy kladný a předpokládám, že další pokusy mě neminou. Jen jsem jen zvědav, kde u nás na vesnici budu hledat islámskou mešitu.

A úplně na závěr, Bohunka už má dneska miminko a já si na jeho oslavu dal pořádný hovězí steak.