Rychlá komunikace aneb Jak spolehlivě zabít celý den na "ájsíkjů"

Utrhnu kousek listu v sešitě a píšu: „Co budem dělat odpoledne?“ Šťouchnu loktem do kámošky, která si nepřítomně čmárá na školní lavici, a posunu papírek směrem k ní.
„Nvm... můžem jen tak pokecat,“ přijde mi odpověď.
„Musíme udělat rozhovor na ájinu,“ připomenu a vrátím jí psaníčko.
„Sakra. Tak se sejdem ve čtyři na ajsku,“ napíše a tím ukončí naši korespondenci.
Přijdu domů ve tři, pohodím tašku do kouta a zapnu počítač. Netrpělivě bubnuju prsty do stolu, zatímco čekám, až se rozběhnou všechny aplikace a antiviráky provedou svoje bleskové pátrání po virech.
Když se mi po pěti minutách konečně podaří spustit icq, ani se nestihnu pořádně podívat, kdo je online, protože mi před očima začne nedočkavě blikat několik zpráv. S povzdechem otevřu první z nich: „Kousnul tě zlý medvídek panda! Pokud tuto zprávu okamžitě nepošleš deseti lidem, sesype se na tebe celé hejno zlých medvídků!“ Zprávu po přečtení nevzrušeně zavřu i s rizikem, že na mě z okna začnou skákat zuřivé pandy a já už nebudu mít šanci dozvědět se, co zajímavého mi ještě kdo poslal.
Kupodivu se neobjeví ani jeden medvídek a já čtu dál. „Toto je vražedná zpráva! Pokud jsi ji otevřel/a, do tří dnů zemřeš! Jestli si chceš ještě zachránit krk, rozešli toto všem lidem z kontakt listu, jinak můžeš jít sepisovat závěť!“
Ještě nějakou dobu házím kyselé obličeje na podobné zprávy a než se proberu tím nekonečným seznamem, jsem asi dvacetkrát po smrti, čeká mě sedm autonehod a v noci mě navštíví panenka Chucky s nožem v ruce.
Optimisticky naladěná se konečně dostávám ke čtyřem úplně čerstvým zprávám. Vybafne na mě: „Ahoj, jak je?“, „Čus, jak se máš?“, „Nazdar, jak se vede?“ a „Ahojky, jak je?“. (Ačkoliv už je po čtvrté hodině, ani jedna zpráva není od mé nejmenované kámošky – říkejme jí třeba K. – a zřejmě jí nijak neštve, že už tu dávno měla být.)
Naťukám čtyřikrát za sebou „ujde to, co ty?“. To, co bych vyslovila za dvě vteřiny, píšu dvě minuty a než stihnu odeslat poslední zprávu, už na mě blikají odpovědi, provázené znepokojujícím zvukem „o-ou“.
Přečtu si čtyři nová sdělení typu: „taky to jde“ a po chvilce se konverzace rozvine od „co děláš“ do všech možných směrů a plyne takovou rychlostí, že nestíhám odepisovat a za každou větou musím dodávat „mmnt“.
Každou chvíli se ještě přidají zprávy jako třeba: „Nevíš, z čeho zejtra píšem?“, „Pls, pošleš mi fotky?“, „Co jsme měli za úkol z matiky?“, „Oskenuješ mi zápisky z dějáku, pls?“, „Pošleš mi růžovýho lítajícího slona??“. Jak je libo... Dneska už člověk nemusí odlepit zadek ze židle ani otevírat pusu a stejně má, na co si jen vzpomene.
Zrovna když mi někdo napíše „thanx“ a já odpovídám „nz“, objeví se na icq K. Hned se jí ptám, proč přišla až v šest místo ve čtyři, ale hájí se, že stoprocentně psala v šest. Víte, ona škrábe jak kocour...
Místo toho, abychom začaly pracovat na angličtině, K. mi btw oznámí, že objevila senzační hru, kterou si musíme zahrát. Nechám se ukecat a nakonec hrajeme a hrajeme a K. mi mezitím básní o tom, jak si píše s úžasným panem xy... Vydrží nám to až do jedenácti, kdy si jedna z nás vzpomene, že bychom vlastně měly dělat rozhovor, ale obě se shodneme, že po tom vyčerpávajícím dni u počítače už usínáme a s bolavýma očima sotva něco vymyslíme. Než se konečně rozloučíme – napíšeme si asi stodvaatřicetkrát „brou“ – jsou dvě ráno.
Další den ve škole se úžasný pan xy vůbec neobtěžuje věnovat K. ani to dvouvteřinové „Ahoj, jak se máš?“. No, však my to s K. proberem dneska na ájsíkjů. Tam je to všechno rychlejší, žj.