I z malé jiskry bývá velký oheň…

I z malé jiskry bývá velký oheň…

Booooooom… a náhle se v každém zpravodajství tohoto světa hlásá, že přeci jen existuje nějaký ten „hrdina“. Člověk, který umí sám přeskočit svůj stín a pomoct druhým… i kdyby ho to mělo stát vlastní život… Neslýchali bychom také rádi něco takového o nás? O těch, které si myslíme znát nejlépe?
Jistě, není nikdo na světě, kdo by nechtěl být něčím jedinečný, být tou výjimkou!? Každý, po tom touží ať tak, že to sděluje celému světu, či si to jen nechává pro sebe a ukrývá ve svém jádru. Tiše, ale ne zlomyslně druhému závidíme, ať jeho úspěch v lásce, kariéře či jen jeho bytí. Není to závist, jak ji obvykle známe, je to spíše touha po dokonalosti… I když, přeci v jednoduchosti je krása…
Všichni tyto každodenní věci řešíme, a přitom si nikdo neuvědomuje, že on sám je tou výjimkou… je jedinečný… nikdo nejsme perfektní, ale každý jsme osobnost, která něco dokázala, dokáže a je úchvatná.
Člověk dokáže více, než se domnívá. Myšlenky, jsou a zůstanou myšlenky, ale činy? Ano, jistě, kdo neriskuje, nic neztratí. Vždyť my, ale nemáme co ztratit?! Ztrapnit se? A říkat si, co si asi ti druzí o mě budou jen myslet… ne jsou to jen povrchní otázky a myšlenky, na které by nepřišlo ani malé dítě. A to proč? Všimli jste si malých dětí? Jak si hrají a předvádějí se… oni to dokáží, tak proč ne i my? Co si takhle zkusit nejen říct - „Kašlu na to, nemám co ztratit!“, ale také to uskutečnit? Nebýt ta malá jiskra mezi tisíci… ale konečně vzplanout?