Cesta vlakem =o)

Hodně lidí si na cestování vlakem stěžuje. Vstávat brzy, čekat na zastávce, přestupovat, mačkat se s lidmi v těsném kupéčku. Já vlakem moc necestuji a kdybych měla někde přestupovat, byla bych v koncích. Když si ale nasednu na hlavním nádraží a mám vystoupit o několik zastávek dál, nevidím v tom žádný problém.
Moje jediné cesty vlakem směřují k babičce a to pouze v létě, takže se projedu tak dvakrát za rok - tam a zpátky. Pracně se se svým velkým batohem vyšplhám po schodech nahoru, padnu na jednu z mnoha volných sedaček a čekám. Když vyjíždíme, jedou se mnou asi další tři lidé a je to tichá část cesty. Koukám z okna a jen tak přemýšlím a užívám si, že jsou prázdniny a nic nemusím dělat. Když si pak na druhé zastávce nastoupí mladá maminka s asi tříletým dítětem, ticho je pryč. Dítě řve a řve, lidé po sobě významně pokukují a chudák maminka je celá červená rozpaky a nervózně se dítě snaží uklidnit. Po chvilce je ticho narušováno jen tichým broukáním konečně spícího mimina a všichni si vydechneme. Sotva se ale stačím znovu ponořit do svých myšlenek, nastoupí dalších pár lidí, mezi nimi i celá rodinka s dvěmi dětmi. Zlaté ubrečené mimino! Ti dva spratci se začnou hlasitě hádat a mít svoje přechytralé řeči, skákají po sedačce, bouchají do okna, smějí se a křičí. A jejich matinka ani otec se je vůbec nesnaží uklidnit. No dobře, otec je dvakrát okřikl, aby se neřeklo, ale pak se začetl do novin. Matka jenom mávne rukou a otevře časopis. Chvilku se tím docela bavím, pak mi to ale začne lézt na nervy. Maminka s miminem naštěstí právě vystoupila, kdyby spustilo ještě to, asi bych se vážně zbláznila. Místo toho nastoupil pán s malým bíglem, který se staženým ocasem vystrašeně kouká na ty dva uřvance. Je mi ho líto, to už ale přijde průvodčí a hlasitě zavolá: „ Jízdenky prosím!“
Nevím, proč vždycky začnu panikařit, že ji nemám. Prohrabávám všechny kapsy, jak v riflích, tak v batohu a už se děsím, pak si ale vzpomenu, že jsem si ji schovala do peněženky, abych ji někde nezaložila a nemusela ji pak hledat. No jo, klasika. S oddychnutím ji vytahuji a podávám průvodčímu. Ten na mě mrkne a jde dál. Většina průvodčích se mi zdá milá, možná to bude tím, že vlakem fakt necestuji často. A konečně se ozve i pes. Krčí se a vrčí na průvodčího, jeho majitel mu málem ani nemůže podat jízdenky. Průvodčí mu je naštvaně procvakne a se zamračeným pohledem přejde do dalšího vagonu. Šikovnej hafan, ten si umí vybrat.
„ Jak já k tomu přindu! “ uslyším najednou a prudce se otočím.
„ Stará ženská a nikdo mně nepomože, “ lamentuje stará paní, co si právě nastoupila.
To už vyskočí dva muži, kteří doteď nevzrušeně hráli karty a vezmou jí tašku z ruky.
„ Dejte to sem, madam, “ zamrká na ni jeden z nich a s potutelným úsměvem zamíří k jedné sedačce.
Poslouchám její další výlevy typu, „ děkuju hoši “ a „ to je dneska mládež “ a musím se zase smát.
A když se na další zastávce otevřou dveře a dovnitř vpadne týpek s pankáčem a cigaretou v puse a ona babička vyděšeně zalapá po dechu, je mi vážně docela líto, že už musím vystoupit. Ztěžka otevřu ty pitomý dveře, slezu schody a uvědomím si, že vlastně vlakem cestuju ráda. Těším se sice na týden sladkého nicnedělání a poflakování s kamarády u babičky, už se ale nemůžu dočkat cesty domů.=o)