Rodokmen

Před několika lety jsem si předsevzal, že sestavím rodokmen naší širší rodiny. Zpočátku šlo všechno hladce. Protože jsem už dost starý na to, abych „dohlédl“ až na začátek minulého století, dědečkové a babičky plnili okénka rodokmenu k mé spokojenosti, pět generací bylo snadno sebráno a zpracováno. Co však dál? Rozhodl jsem se pokračovat v pátrání (nebo správněji v bádání) v brněnském zemském archivu. Matriky rodné obce mého tatínka – Náměště nad Oslavou mi prozradily svá tajemství během jediného dopoledne. Pokročil jsem o dvě generace a skončil u předka narozeného kolem roku 1795. V německy psaném záznamu matriky jsem rozluštil název jeho bydliště – Eibenschitz.
Jak zjistit odkud vlastně byl. Mám dosti zkušeností s německými názvy obcí z katastru a jako první jsem zkusil doslovný překlad názvu do češtiny. Pomáhal mi s tím můj kamarád Karel, napsal o tom dlouhý rozklad, zkusil nalézt všechno, co se podobalo tisu (německy Eiben) nebo střelci (německy Schütz) nebo i luku (z tisů se prý vyráběly luky), ale všechno bylo marné. Obce s těmito názvy jsou v místech, kde velmi pravděpodobně naše rodina v minulosti nikdy nesídlila.
Až pomohla náhoda. Četl jsem si knihu o účasti českých vojáků v první světové válce a v jedné tabulce se vyskytl i název Eibenschitz a vedle něho k mému překvapení český název - Ivančice. Cesta k dalšímu poznávání osudů naší rodiny byla otevřena.
Krátce nato jsem o svém pátrání vyprávěl mému dávnému kolegovi a kamarádovi Františkovi. Pozorně naslouchal a nakonec jakoby bez zájmu řekl: „Rodokmen, to není nic pro mne, já jsem totiž nalezenec a vůbec nevím kdy, kde a komu jsem se narodil“. A hned navázal svým téměř neuvěřitelným životním příběhem.
Bylo to v posledním dnu druhé světové války, 8.května 1945. U Podolského mostu přes Vltavu nedaleko Písku hlídkovali američtí vojáci, aby tam nějací zapomenutí nepřátelé nemohli umístit nálože a vyhodit most do vzduchu. Právě když procházeli pod mostem, zaslechli v rákosí zvláštní zvuky. S namířenými samopaly se přiblížili k místu, odkud zvuky přicházely a užasli. V proutěném košíku tam v peřince leželo malé dítě. Vojáci se ještě přesvědčili, že to není nějaká léčka a potom vyzvedli košík z rákosí a dítě v něm odnesli do školy v blízké vesnici, kde měli své dočasné velitelství. Ve škole, v té době bez žáků, uklízeli americkým vojákům dva mladí manželé. Byli původem od Českého Krumlova, ale přes válku byli zde, protože tehdy se museli všichni Češi vystěhovat ze Sudet do vnitrozemí. Mladá paní se hned ujala dítěte. Bylo asi roční, hladové, počurané, třáslo se zimou a z posledních sil volalo v její konejšivé náruči: „Tata,mama“. V mladé paní se probudily mateřské city a také vztek na ženu, která byla schopna tímto způsobem své dítě opustit. Napřed děťátko přebalila, nakrmila a pochovala a potom s ním šla na četnickou stanici jako s nálezem. Tam sepsali protokol o jeho nalezení, zapsali mu datum narození 8.května 1945, podle data, kdy bylo nalezeno a národnost českou podle jeho jediných slov „Tata,mama“ a také úředně zaprotokolovali, že je to chlapeček. Mladá paní ještě požádala, aby mu dali jméno František a také, že si ho vezme za svého.
Malý František se stal ze dne na den milovaným synáčkem obou mladých manželů a už za několik týdnů se s nimi stěhoval k Českému Krumlovu na jejich malé hospodářství. Nikdy v životě nepoznal, co ještě v nedávné minulosti znamenalo slovo „nalezenec“. Jeho noví rodiče z něj vychovali dobrého a poctivého člověka, dali mu možnost vzdělání a na celý život teplo domova.
Příběh jako z pohádky, ale čistočistá pravda!
.