Ranní vstávání aneb Jaká jsou má rána

Bezpočty červánků, ptačí štěbetání a neposedné pruhy slunečních paprsků, co se mi derou do pokoje. Sladký úsměv a spokojenost ve tváři…
Ne, takové moje vstávání opravdu není. Takhle by to spíše popsal básník okouzlen krásou přírody, ale ne já, ještě rozčarovaná z pronikavého zvonění mého budíku.
A pokud taková moje rána někdy opravdu byla, v což silně pochybuji, tak nejspíš zůstala nearchivována nebo si je prostě nepamatuji.
Moje ranní vstávání do školy je spíše…rozpačité. Zprvu si připadám jako mimino, co se teprve narodilo a nemůže se rozkoukat. Během několika minut a drastické očisty ledovou vodou v koupelně, se změním na batole a neohrabaně se přemístím ke své šatní skříni. Pak se dostávám do stádia své současnosti, přičemž zamračeně hledím z okna, popíjím kávu a nadávám si spíš sama pro sebe, jaké příšerné počasí zase venku je. Myslím, že ze mě by básník nikdy nebyl.
Po několika minutách si uvědomím, že nemám připravené věci a nastane zmatené pobíhání po bytě, což si započítávám do své ranní rozcvičky a jako bonus si vychutnám sprint na autobusovou zastávku, která je ke vší smůle až na druhém konci naší vesnice. V autobuse si ještě překontroluji obsah své tašky, ale raději se moc nestresuji faktem, že jsem stejně polovinu věcí nechala doma.
Ne vždy však taková má rána jsou. Netuším, zda těmto zmateným výpravám do školy mám přičítat většinu nebo si mám nechat v záloze tu světlou hrstičku jiter, kdy se mi na patách drží štěstí.
Tím nemyslím to, že nadšeně vyskočím z postele, začnu rozcvičkou a vše zapečetím procházkou na zastávku. Spíše naopak. Taková rána bývají do jisté míry spíše snesitelnější.
Ano, říká se: ,,Ranní ptáče, dál doskáče.“ Já se však držím trochu pozměněné verze tohoto přísloví, což bych zde raději neventilovala.