Podzimní sen

Pestrobarevný život lidský je tvor od přírody hravý. Mezi jeho hlavní charakterové vady patří: permanentní nadržování těm, kteří si to vůbec nezaslouží, cynismus a kalorické bombardování formou těžko stravitelných životních situací stimulující obranné mechanismy naší duševní svěžesti. V nejtěžších případech stává se pak denní snění jasnou volbou. Problémy - neřešící útěk do vlastní reality, s okamžitou možností návratu, překlene nevyžádané období temna a beznaděje…

„…Jan Perner bude na svém příjezdu asi 15 minut opožděn, “ prohlásil nádražní tlampač školeným hlasem, „za zpoždění, vzniklé technickou závadou na trati, se cestujícím omlouváme,“ zachrchlal upřímně a odmlčel se. Soudě podle reakcí včelího úlu, ve který se transformoval nevšední rychlostí zástup novopečených cestujících, nepadla dobře míněná slova hlasatelova na úrodnou zem. „Jsou to lumpové,“ nechal se slyšet prošedivělý pán, a na několik nekonečných minut okusil starcovu auru životní moudrosti každý v okruhu padesáti metrů. Zdarma a nedobrovolně. O dobrou náladu se průběžně staralo i hlášení o zpoždění vlaků ruku v ruce s omluvou a vysvětlením.
Na peroně už se mačkal dav lidí, jenž by hravě naplnil dvojnásobný až trojnásobný počet vagónů, případně vlakových souprav, než který záhy dorazil k nástupišti. Protože jsem člověk dobře vychovaný, a jsem na to patřičně hrdý, zásadně se netlačím do vlaků jak smyslu zbavený, natož abych pak nekoukal napravo ani nalevo, vrážel do lidí a šlapal jim po nohách. K mé smůle se zbývajícímu tisíci pasažérů na nástupišti asi nedostalo řádného vychování a zaujali jiný, řekl bych agresivnější postoj. Než bys řek’, ta spodní byla moje, bylo už všechno jinak a špatně. Z dobře vybudované pozice na peroně, kterou jsem si zajistil včasným příchodem, propracoval jsem se úspěšně až na konec nelítostné vřavy. Ten bývá tvořen zpravidla z důchodců, fyzicky slabších spolucestujících, nevidomých, vozíčkářů, kombinacemi uvedených tipů a průvodčího. Po krátké strkanici v kolejišti se mi podařilo odříznout průvodčího od zbytku stáda a vytlačit ho takříkajíc na vedlejší kolej. S pocitem zadostiučinění procházím několik vagónů přeplněných až po okraj nádoby a s povděkem zabírám útulné místečko na chodbičce u záchodu. Nepočítám-li dva oddíly skautského tábora, nezbytný počet čtyřnohých přátel a tucet sardinek bez zvláštního zařazení, stojím zde zcela sám. Až se mi zastesklo po společnosti lidí. Jsem svým založením člověk společenský, razící heslo, že samota je v jistých ohledech a životních situacích užitečná a zdraví prospěšná, nicméně by se to s ní nemělo přehánět. Od čeho jsme potom vymysleli hromadnou dopravu že.

Pátek je pro mne nejkrásnějším dnem v týdnu; od tohoto dne dvojnásob.

Zatímco jsme stáli na nádraží a vlak nabíral zpoždění, započal se vzduch a životní prostor ve vlaku stávati zbožím nedostatkovým. Ještě jsem stačil zalitovat kyslíkové bomby, která se jen tak zbůhdarma válí doma a vlaková souprava sebou trhla. Zalovil jsem v batohu a vytáhl mp3 přehrávač, jehož jsem šťastným vlastníkem. Poslech kvalitní hudby, jak známo, dlouhou cestu výrazně zkrátí a nudu vystřídá zábava. Škoda jen, že jsem pro rachot, který je v těchto místech vagónu značný, neslyšel ani notu. Nevadí, beztak už ty 4 GB hudby znám zpaměti. Snad je vhodná doba osvěžit své čivy pohledem z okna, vesele ubíhající krajina, drncání pražců, slunce zapadá za obzor…ne, pravěká špína za okny, v několika vrstvách, můj nápad jednoznačně nepodpoří. Pohled tímto oknem evokuje jen čirou beznaděj, prázdnotu, tmu... nebo možná…pohled plaché laně, ukryté pod rouškou noci, stírající sametovým tělem kapičky rosy ze stébel trav. To zavání kýčem, navíc vlak už nějakou dobu stojí v poli. Ve chvíli kdy se po načerpání nových sil znovu líně rozjíždí, přechází k nám z vedlejšího vagónu extravagantně vyhlížející osoba neurčitého věku a pohlaví a přilévá svoji přítomností něco oleje do ohně. Nestojí v mé bezprostřední blízkosti, což zdaleka nevylučuje možnost, vychutnat si do sytosti pachovou směs shnilých padavek a výkalů (což je kombinace smrtonosná), kterou disponuje její zanedbaný zevnějšek. Časový prostor tu je, zdá se dokonce větší než je zdrávo. Není cesty zpět. Každý bude jednoho krásného dne pykat za své hříchy; to snad ví každé malé dítě. Přemýšlím, koho jsem v poslední době zavraždil zvlášť brutálním způsobem. Domníval jsem se, že fraktura probíhající laterální stěnou orbity (dále přes processus frontalis maxillae na protější stranu), kterou jsem způsobil nejmenované mouše domácí tupým předmětem, je již 25 let promlčena. Z posledních sil upírám krví podlitý zrak k tmavohnědým šmouhám za oknem a pokouším si představit okolní krajinu oděnou do podzimního hávu.
Nuže…nenasytné štíty hor pomalu polykají slunce, přípravy na dnešní noc jsou v plném proudu. Hlavní hvězdou večera bude měsíc, podíváme se za rodinkou buků, příběhem nás provede vodící laň.
Několik laní, ukrytých pod rouškou noci, sestupuje po úbočí hory k potoku v údolí. Pracují v maximálním utajení. Tam dole, pod vykotlanou vrbou, splácí noc co noc své žízni dluh. Vodící laň, protřelá životem, tiše vypráví o bublajícím potůčku skákajícím z kamene na kamen. Pramení prý u paty hory, která je po dlouhá staletí obývána rodinou buků. Snad od doby co svět světem stojí, střeží horu od údolí po samotný vrchol hrozivě bdící nad krajem. Mohutní velikáni z údolí, stavící na obdiv dokonalost těla s korunami plnými života a lesku svádí od pradávna tvrdý boj o svá území s kočovnými kmeny vrb a olší. Na svahu hory, pod vrcholem, bydlí ti nejzkušenější a nejmoudřejší z nich, kteří po dlouhé věky dokazovaly, že jejich touha žít je silnější než kámen, tužší než mráz a vytrvalejší než vítr. Jsou svými pány, strůjci svého štěstí. Daly přednost svobodě a hrdosti před provinčním životem údolňáka zbroceném mízou bitev. Na vrchol hory schovaný v mracích, který po celý rok sužují kruté mrazy a bičují mocné větry, se však neodváží ani ti nejodvážnější z nejodvážnějších. Toto drsné nehostinné místo si před staletími vybrala za své útočiště toho času mladá borovice. Vyděděnec, psanec. Zvrásněná a pokroucená, jako by snad nesla veškerou tíhu světa, dost prastará na to aby pamatovala, dost živá na to aby nezapomněla…